Alice
4d36e88baf7c5f6d680e9e2f0302e215-d1jyeab%20%281%29.jpg

Be with you...


(Z doby krátce po prvním asylském incidentu, rok 12 148)

1.
Dnes se setmělo brzy; na nebi se převalovaly deštěm nalité mraky a z hor vanul lezavý vítr, který nevěstil nic dobrého.
Problémy nikdy nechodí samy.
Alice neklidně přecházela před radnicí a cítila, jak jí večerní chlad zalézá do záhybů kabátu. Před chvílí jí zavolal Siberius, že budou potřebovat pomoc. V horách se něco dělo a jak zmínil, bude se hodit každá posila.
Potlačila zívnutí a protřela si oči. Byla v Asylu devět týdnů. Je možné, že dneska uvidí místní upíry v akci, a byla na to zvědavá.

Po prvních dnech nedůvěry hraničící s otevřeným nepřátelstvím se situace uklidnila. Siberius byl přizván na jednání městské rady, která se vypořádávala s následky střetu s Královstvím. Některá křesla zůstala prázdná, což atmosféře nijak nepřispělo, ale paradoxně to byl Astarioth, který se zasadil o to, aby byli zástupci Království přijati v dobrém.
Rada se také dohodla, že je doba příliš složitá na to, aby schválila stvoření nových upírů – strážců hranic. Astarioth nenaléhal.
Se Siberiem ani Alicí nepromluvil. Prostředníkem a průvodcem se jim stal Cedrik Grows, velitel místní domobrany. Dosud měl u sebe dvacet mužů, kteří se střídali na hlídkách, nicméně v nových podmínkách bylo třeba stavy trochu navýšit. Oba tak nalezli své uplatnění, když jim Cedrik navrhl, že by mohli s výcvikem pomoci. S výcvikem i hlídkováním.
Kyrillos ve městě setrval, jen dokud se všichni vojáci Království neuzdravili. Den poté, co přijel mladší Gabriel, rozhodl o odchodu. Neuvidí je několik měsíců.

Alice se navenek usmívala, aby dodala odvahy jim oběma, ale uvnitř dusila zoufalství. Jejich poslední polibek pálil do hloubi duše. Nechtěl jít, ale věděl, že musí. Neposlechnout otce, toho se bál víc. Kyrillos čekal opodál a nijak jim to neulehčil. Ďas aby ho spral.
Ani nevěděla, jak ho dokázala nechat jít, jak to, že neodešla s nimi. Možná je dětinská, ale její instinkt jí napovídal, že by ho neměla opouštět.
Její cit pro povinnost tedy přeci jen za něco stojí. Gabriel starší Kyrillovi věřil a ona zase věřila jemu, že cesta s podivínským vědcem, který své vědomí svěřil umělé technologii, jeho synu/bratru prospěje.
Cítila, jako by ji opouštěl smysl a naděje jejího života.
Vždyť je to jen na čas, tak proč tolik obav?
Vždycky byla bojovnicí. Zvládne i tohle. Zvládnou to oba.

První dny byly nejhorší. Trávila je s lidmi, kteří měli na mnoho věcí odlišný názor a nebrali ji vážně. Město mělo svoji atmosféru a rozhodně více pravidel směřujících k ochraně obyvatel, než jak to znala ze Soldenu. Seznámila se s místním knězem, několika lékaři a hlavně domobránci. Po prvotním šoku z obléhání se Asylum vracelo do obvyklých kolejí. Pak si začala zvykat jak na ně, tak na svoji osamělost.

Astarioth se příliš neukazoval. Jak Alice zjistila, nebýval moc k vidění ani dříve. Nyní trávil čas buď za městem nebo v nemocnici u svého syna. V Asylu měli vymyšlený systém dobrovolného dárcovství, který upíry živil; obvykle by stačilo méně krve, ale uzdravující se Lionel jí spotřeboval i za tři mrtvé. Občas se na to snažila vyptat, nicméně všichni umlkali a nechtěli se o tom bavit. Alice schválně zkoušela otvírat podobná témata, ale s nevelkým úspěchem. Jen v nemocnici trochu ukojili její zvědavost, když jí ukázali, jak to tu funguje. Krátce navštívila Kyrillův pokoj a letmo zahlédla Jane Brightmoorovou.
Lidé byli podezřívaví k ní a ona k nim.

K Lionelovi ji pochopitelně nepustili. Dobře ale věděla, kde leží; měl před pokojem stráž. Zdá se, že spolupráce s Královstvím má svoje hranice a důvěra se nebuduje ze dne na den.

Dny se zaplnily vlastními radostmi a starostmi. Alice objevila příjemný večerní podnik Struna, kde se scházela část domobrany a jak se ukázalo, každý pátek hrála živá hudba. Zjistila také, že Cedrik má kromě manželky a malé dcerušky také syna Matthewa, o trochu mladšího, než je ona sama. Chodil s nimi na střelnici a s napůl žertem pronášel věty, že z něj jednou také bude lovec upírů nebo vlkodlaků nebo podobné havěti, jen co se rozhodne, kteří nepřátelé jsou pro něj dostatečně důstojní. Jednou mu také uklouzlo, že s Lionelem trénují společně.
Stali se z nich přátelé a společně s dalšími mladými lidmi jejího věku sedávala u jednoho stolu a i to jí pomáhalo, že se bez Gabriela necítila tak sama.

Nyní už uběhl více než měsíc. Psávala mu dopisy s tím, že mu je předá, až se zase uvidí. Nebo zkusí nějakého posla. Nyní… kdo ví, kde je mu konec. Na Kyrillovy zprávy se nedalo moc spolehnout. Jistě má za sebou více dobrodružství, než ji čeká tady. Měla ale ze svého působení tady celkem dobrý pocit. Království se ukáže v tom dobrém světle.

Zjistila o Asylu řadu věcí. Třeba že dva upíři přišli s Astariothem a jen Jaakov byl proměněn až zde. Všichni až na Astariotha sídlili ve sklepení radnice, nyní opuštěném, a také oni chodívali do Struny. Střídali se na hlídkách a většinou dokázali vycítit blížící se nebezpečí nějakou dobu dopředu. Tvorové z hor se k hranicím města dostávali zřídka, stále ale dávali přednost útokům v noci. Většinou je upíři našli a zadrželi dříve.
Nikdo nevěděl přesně, kolik hrozeb bylo odvráceno dříve, než mohly napáchat škody.
Tehdy ji poprvé trápilo, že je z Království. Mohla si myslet, že jsou ostatní omezení a hloupí, ale nějak tomu nevěřila. Ti lidé tady nebyli naivní a žili své životy z prostředků a příležitostí, které se naskýtaly. Nemohli si dovolit ten komfort volit vždy radikální řešení. Mohli Soldenu závidět čistotu víry a jeho vnitřní sílu. Našli ale zároveň jakýsi bod rovnováhy, kterému dosud nerozuměla. Občas se Alice přistihla, že přemýšlí, zdali patriarcha věděl, že vystaví složitým rozhodnutím i ji, když jí dovolí tu zůstat.
Zkušenosti jsou ale dobré, ať už to dopadne jakkoli.

Mrtví upíři městu přeci jen scházeli. Chlapci z domobrany museli brát část nočních služeb. Jak Matthew jednou naznačil, byla porušená jejich síť komunikace a než se obnoví – jestli vůbec, – budou zranitelnější. Jediné štěstí pro ně všechny bylo, že byl v horách větší klid než obvykle.
Alice raději o svém podílu na Jaakovově smrti mlčela. Ostatní o tom také nechtěli mluvit a události minulého měsíce spíše potichu obcházeli. Nikomu to nebylo příjemné, i když občas jejich jména padla. Jaakov, Niram, Vordran. Jejich oblíbená místa zůstávala prázdná, stejně jako na radnici.

2.
S Lionelem se setkala poprvé právě ve Struně. Pět týdnů od události ho Jane nečekaně přivezla. Najednou se uprostřed klidného večera zjevili ve dveřích a převrátili tak hospodu vzhůru nohama.

Struna přivítala Lionela bouřlivým potleskem a veselým pokřikem, až Alici jejich radost zaskočila. Všichni se k němu hrnuli. Zdálo se, že zaskočený je i sám Lionel, dosud na vozíku, ale bez viditelných obvazů. Všimla si světlejších jizev, které se mu táhly kolem očí, po pravé tváři a krku. Vypadal jako voják vracející se z pole, ale mohlo mu být teprve osmnáct let. Tenhle že dovede být nebezpečný? Možná ano. Nepodceňuj nepřítele.
Nepřítele…

Z dřívějších narážek Alice pochopila, že přišel o ruce a nohy, možná i o víc. Vypadal skoro v pořádku, ale pohyb mu činil potíže. Se všemi se zdravil a neohrabaně tiskl ruce, když ho matka pomalu sunula sálem.
Směrem od baru uslyšela zvuk vystřelené zátky od šumivého vína.
Alice se najednou cítila hrozně nepohodlně, cize. Mezi tyhle lidi nepatří. Nesdílí jejich nadšení. Vždycky věděla, že upíři jsou nebezpečná a sebestředná cháska, která hledá příležitost k probouzení strachu a respektu v ostatních. Tady je všechno na hlavu. Upíři jsou tu na hlavu.
Zranění z války. A ona je voják z tábora jeho nepřítele. Tak to asi nebudou kamarádi.

Když se vozík objevil u jejich stolu, měla co dělat, aby zůstala na místě a zachovala klidnou tvář. Zabodla pohled do desky a zaskřípěla zuby. Čekala, že se bude zlobit nebo ho nenávidět. Projeví trochu diplomatického odstupu a rozumě zmizí, než řekne nějakou unáhlenou hloupost.
Zranění z jejich války.
Místo toho na ni zaútočil pocit viny, i když úplně nechápala, kde se v ní bere. Lionel byl upír a to, co se mu stalo, toho bylo svým způsobem přirozeným důsledkem. Upíři a lidé spolu budou vždycky bojovat. Nebyl důvod se cítit špatně za to, že ho Královští chtěli zabít, i když vážně zbytečně složitým způsobem.
Nazvat to mučením se neodvažovala ani v mysli.

Ucítila na sobě jeho pohled a srdce jí sevřela chladná ruka. Zkoušel na ni nějakou telepatii? Zadarmo mu nic nedá.
Pak ji vylekalo poznání. Ví to. Musí to vědět. Že zabila Jaakova. Jaký vztah s spolu měli? Jaká je šance, že až se úplně uzdraví, nechá to být? Pokusí se pomstít za to, co se mu stalo? Řekne to tu přede všemi a dav ji roztrhá?
Zvedla v obavě oči.
Čekala cokoli, ale tohle ne.
Díval se na ni zmatený, nejistý mladík, ve tváři se mu zrcadlila směs pocitů. Opatrnost, nedůvěra, skrytá bolest. Rozpačitý úsměv.
Tenhle výraz byla zvyklá vídat na u někoho docela jiného. Vyvedlo ji to z míry.
Stiskla rty. Věděla, že její oči prozrazují strach. V dlani cítila rukojeť své pistole. Zlobila se na sebe.

Lionel neměl čas zareagovat nebo něco říct. Kolem se tlačili lidé a přáli si mu pogratulovat k uzdravení. Krátký okamžik napětí přešel a on uhnul zrakem, aby děkoval, snášel přátelská poplácání a rozdával úsměvy. Ještě chvíli, než mu konečně dají vydechnout.
Měl trochu delší špičáky. Byl vyhublý a bledý. Upír. A přesto ho místní vítali jako člověka, jako sobě rovného.
Dívala se na své nové přátele, na Sama, Adama a Matthewa, jak zahrnují Lionela pozorností.
Sálem zněl smích a žerty, nikdo nechtěl vzpomínat na zlou minulost. Někdo donesl rozlité víno pro přípitek a strčil jí do ruky skleničku.
Chtějí ji do toho namočit taky?
Co vlastně čekala? Že ji tu přede všemi obviní z něčeho, co pravděpodobně opravdu neví? Že ji vyhodí z hospody?
Připít si nedokázala. Žaludek byl sevřený směsí odporu a děsu. Možná kdyby ji vyhodili, cítila by se víc ospravedlněná. Takhle nemohla zmizet. Brali ji jako jednu z nich a ona…
Co na něm všichni vidí? Nebo předstírají? Co pro ně znamená doopravdy?
Už je tu měsíc. Dost na to, aby poznala, jestli jsou upřímní. A oni to myslí vážně. Fakt se kamarádí jak s Alicí, tak s Lionelem. Zároveň.

Lionel ji pozoroval. Nevěříš mi, říkaly jeho oči, a ani já tobě. Budeš muset věřit názoru ostatních.
Pohled mu vyzývavě vrátila a nakonec opatrně usrkla ze sklenice. Uvidíme.

3
„Lionel je upírem vlastně teprve asi tři roky,“ řekl jí druhý den na střelnici Matthew, když společně čistili zbraně. „Předtím byl v podstatě normálním člověkem, chodil s námi do školy, nevadilo mu denní světlo a tak. Kdybychom nevěděli, co je zač, nikdy bychom netipli, že je jiný.“
Alice se tvářila pochybovačně. „Co se změnilo, že nezůstal… takový?“
Mat našpulil rty. „Přišla jedna z těch potvor z hor a proplížila se až do ulic. Pro řadu z těch monster ani nemáme jména, nemá to cenu je vymýšlet. Neviděl jsem to, ale bylo to zlé. Tenkrát umřela naše kamarádka Trisha a on se rozhodl, že bude nás ostatní bránit stejně jako jeho otec. Nakonec to Astarioth povolil a nechal ho.“
„Nechal ho?“
„No, nevím, jak přesně to bylo. Přišel nám to říct předtím, než se změnil. Ale ani potom nebyl úplně jako ostatní upíři. Sice se nějak proměnil fyzicky, ale v hlavě zůstal stejný. Fungují na něj dokonce občas nějaké výjimky, ale jak jsem pochopil, není to pro něj zadarmo.“
„Jako že musí mít víc krve?“
Mat se zamračil. „Tohle nemyslím. Běžně spolu večeříme a krev… poslyš, tobě to hodně vadí, že?“
„Jen se tomu snažím porozumět,“ odvětila.
„Je to především náš přítel a díky němu a jeho obětavosti pro město vedeme klidný a bezpečný život. Aspoň většinu času,“ řekl trochu uraženě.
„Dobře, dobře. Ale co na to jeho máma? Nebojí se o něj?“
Chvíli ji úkosem pozoroval, ale pak pokrčil rameny. „Jane je ohromná, neviděl jsem trpělivějšího a láskyplnějšího člověka. Myslím, že ho v jeho rozhodnutí podpořila. To jeho děda udělal při hlasování na radnici scénu a doteď spolu moc nemluví.“ Ostří z jeho hlasu se vytratilo. „Oni teda měli napjaté vztahy i předtím. Ruku bych za to do ohně nedal, ale vsadím se, že starý Brightmoore zkusil párkrát Lionela i ostatní zabít. Je to bývalý lovec. Proto skončil na vozíku.“
Zarazil se. Asi řekl něco, co neplánoval.

Nedala ve tváři nic znát. „Takže tu existuje klika těch, co tu upíry nechtějí?“ pokračovala, jako by si jeho podřeknutí nevšimla.
Zostražitěl. „Ano. Nejsi jediná, komu to leží v žaludku. Ale. Podívej. Taky jsme mívali pochybnosti. Ale oni prostě nikdy nezklamali. To je něco, co fakt beru a za co si jich vážím.“ Odmlčel se. „Copak nejsou výjimky možný?“ zeptal se naléhavě.

Chvíli oba strávili v tichu. Alice o tom přemítala, o svých dosavadních zkušenostech, ale i o včerejším setkání s Lionelem. Jak se na ni díval a jak všem bylo jedno, co je zač.
Lidi tady nejsou hloupí. Mají k tomu důvody. Ale to je prostě nemožné… Vždycky bylo.
Před očima jí vytanula vzpomínka na záblesk ostří, smrt Jaakova. Obvykle mívala jistotu toho, co je správné a co ne. Ta jí teď chyběla.

Ticho mezi nimi bylo trochu vyčkávavé. Vycítila to a aby zaplašila bouři vnitřních pocitů, rozhodla se pro útok. „Moje zkušenosti a zkušenosti mých přátel či mé rodiny říkají, že se jim nedá věřit. Ve světě je hodně utrpení, které každý den způsobuje už jen jejich existence. Včetně tohoto města. Nemůžu tohle prostě tak snadno pobrat, přejít a jednoduše kývnout. Dej mi čas.“
Chvíli neodpovídal. Pak na ni Mat pohlédl. „Na mně tohle nezáleží. Já vás ale mám oba rád a nechci, abys ho blbě chápala. On je skoro člověk, víš? Můžeš nás odsuzovat, ale jsi tu teprve pár dní. Já se s ním znám od dětství. Dělali jsme klukoviny společně, společně jsme za ně dostali na budku a občas to schytal jeden za toho druhého. On je uvnitř strašně silný a já obdivuji jeho zásadovost a touhu po správných rozhodnutích. On dobře ví, že si nemůže dovolit dělat chyby, že mu to lidi spočítají. Má to tu dost těžký. Jasně, že svůj původ nezapře, ale jestli si budu muset mezi vámi dvěma vybrat…“
Dívala se na něj a on na ni.
Za kolik asi stojí sliby a zásady upírů?

„Rozumím,“ přikývla po chvíli. „Tedy pokusím se, aby ses rozhodovat nemusel.“
Letmo se usmál, ale úsměv k očím nedošel. V jeho mladé tváři to vypadalo nezvykle dospěle. „Neber si to nijak zle. On je pro nás všechny tady důležitý, dává nám určitou naději. Proto ten včerejšek. A po tom, co ho vaši lidé… co ho Království…“ bezradně se odmlčel, „zkrátka je to přítel a my ho budeme bránit. Chceme dát naději i jemu.“
„Já to chápu,“ řekla důrazně, „nemusíš se bát. Nechci nikomu z vás ublížit. Až se rozhodnu, na které stojím straně, dozvíš se to. Do té doby jste přede mnou všichni v bezpečí,“ zažertovala.
„No právě,“ zabodl prst do vzduchu před ní, „my jsme ale všichni na jedné a té samé straně. Prosím, přemýšlej o tom.“
Protočila oči v sloup. „To víš, že ano. Už jsem něco zažila a nejsem děcko.“ Zvážněla. „A vy taky ne a to se počítá. Věřím, že něco na tom je. Že nejsi ovládnutý, nikdo z vás. Jenom nějak… je to strašně absurdní.“
Rozpřáhl ruce. „Promluv si s ním. Promluv si s Jane nebo Astariothem. Promluv si, s kým chceš. Cokoli, co ti pomůže, abys poznala, že nekecám.“
Vzdychla. „Ty mi dáváš zabrat. Dobře. Beru tě za slovo.“

Za týden se Alice vracela z hlídky kolem města a do Struny dorazila později. Lionel seděl u jejich stolu. Vypadal mnohem lépe, bledost a vyhublost ustoupila a podle všeho už přišel sám. Se zaujetím naslouchal Matovi, kterému přizvukovali David a Sam.
Její ruka nevědomky sklouzla k rukojeti její zbraně. Uvědomila si to a nechala ji zase klesnout. Snad si toho nikdo nevšiml. Polkla, aby uvolnila sevřené hrdlo, a odhodlaně ke stolu vykročila. Je na čase zjistit, jestli jsou její dosavadní úvahy a pozorování pravdivá.
Jestli je možné upírům věřit.

Remember

4.
Siberius se vynořil z radnice, za ním Adam a Saul, kteří poklusem vyrazili do tmy. Siberius pohlédl k obloze a zamračil se. „Díky, že jsi tu. Máme hlášeno něco velkého.“ Hodil jí balíček trhavin. „Možná to bude potřeba. Budeme držet hranici města a hlídat perimetr, než si s tím poradíte.“
Alice nakrčila čelo. „Poradíte?“
Přijíždělo auto, jedno z mála, které tu měli. Zabrzdilo u nich. Z okýnka řidiče se vyklonil Cedrik „Ostatní už jsou na pozici. Naskoč.“
Uslyšeli hučení druhého motoru, jak se blížilo jiné vozidlo. Siberius se otočil k Alici. „Pojedeš druhým vozem. Prý tě potřebují na místě.“ V očích mu starostlivě zablesklo. „Dávej pozor.“
„Cože?“ vyhrkla Alice.
Druhé auto vyjelo zpoza rohu. Siberius už nastupoval.
Cedrik jí poslal zářivý úsměv. „Lionelova žádost. Ví, co dovedeš. Dneska se to hodí.“ Zvážněl. „Věř mu. A jestli tu potvoru potkáte první, dejte jí co proto.“
Alice pohlédla k přijíždějícímu vozu a při pohledu na řidiče jí vyschlo v ústech.
Z nebe se snesly první kapky deště.

„Otec mi řekl, co se stalo v těch dnech, co jsem byl zraněný.“ Lionel se dlaněmi opíral o hrubý okraj střechy, nohy nechal viset přes okraj patnáctimetrové hlubiny ulice pod sebou. Na nebi zářil měsíc. Lehký teplý vánek jim cuchal vlasy a zanechával v nich dotek touhy po střemhlavém letu mezi hvězdami.
Alice seděla nedaleko od něj. Lionel se už plně uzdravil, jizvy zmizely. Vrátil se k hlídkování a předevčírem oslavil své devatenácté narozeniny. Při hlídkách sedával na asylských střechách a tam na něj Alice náhodou narazila. Neodmítla jeho pozvání k přisednutí a teď tu s ním vedla rozhovor podivnější, než by čekala.

„Říkal, že jsi byla u toho, když Jaakov… odešel…“ odmlčel se.
Proč se jí tohle pořád vrací? „Mysleli jsme, že je to nepřítel,“ pokusila se obhájit, ale jí samotné to znělo jen jako smutné doznání.
„Samozřejmě, kdo by čekal něco jiného.“
Ticho.

„Myslíš si, že soužití lidí a upírů není možné?“ pokračoval po chvíli.
Neviděla mu do tváře, aby odhadla, proč se ptá. „Nesetkala jsem se s tím, že by to někdy dopadlo dobře,“ řekla opatrně.
Naklonil hlavu. „Je to založeno na důvěře a slibu. Na jejich dodržování. Na cti.“ Zadíval se na ni a vysvětloval dál. „Tady, v Asylu. Něco jsme slíbili a jak my, tak lidé to dodržovali. Většinou to fungovalo, i když máme i odpůrce. Ale váš příchod všechno změnil.“ Odvrátil se. „Málem jsem kvůli svému slibu umřel. Mohl jsem zaútočit a ne jen utíkat. Stálo mě to pak hodně.“ Mluvil zastřeně, jak se v mysli vracel ke svému utrpení. „Poučil jsem se. Se sliby se musí zacházet s rozumem.“

„Taky jsem složila sliby,“ zmínila Alice a při vzpomínce na Gabriela ji bodlo u srdce. „A žádný z nich nikdy nevedl k tomu, abych ublížila nevinnému.“
Blýskl po ní očima a smutně se usmál. „To máš neobyčejné štěstí. Mezi mými a tvými sliby je ale jeden rozdíl. Tobě lidé věřit budou, protože jsi člověk a jsi z Království. Nám ne už z principu. Důvěra, kterou si budujeme, bude znovu zkoušena a porušována. Jakýkoli přešlap je pro všechno, o co se snažíme, katastrofou. Tančíme na ostří nože kvůli vám, ale nikdy to nebude stačit. Proto jednou budeme muset odejít. Ale dokud nám to za to bude stát, budeme lidem ustupovat.“
„Proč?“
Pokrčil rameny. „Přátelství. Čest. Oběť. Známe jejich hodnotu. Dokazujeme, že lze žít v míru. A lidé tady dokazují totéž. A Království…“
„My nechceme, aby se Asylum stalo součástí Království,“ řekla Alice důrazně. „Ne, pokud si to sami místní nebudou přát. A to asi nenastane podle toho, co říkáš. Vždyť město nedovedeme ubránit.“
„Možná ano, možná ne,“ pokýval hlavou. „Někdo být odpovědný nakonec bude muset a zatím jsme to my. Pravdou je, že můj otec uzavřel před lety s Barbarois dohodu, že nebudou město pokoušet. Útoky, které odvracíme, nejsou přímo od nich. Dokud jsme tady, dohoda platí. Nebo dokud někdo nedá Barbarois lepší nabídku než my.“
„A to se může stát?“
„Samozřejmě. Tahle dohoda je jen obchodní.“
„Proč by tohle město chtěli napadnout?“
„Tohle vědí jiní, ne já.“

Odmlčeli se. Měsíc zahalil jemný opar.
„To tu zůstáváte jen kvůli slibu, který jste dali městu?“ zeptala se Alice. „Umím si představit, že život někde jinde a nezávisle by byl pohodlnější. A odchod přece nic nestojí.“
Zkoumavě se na ni zahleděl. „Máš domov? Místo, kde jsou lidé, na kterých ti záleží? Copak bys neudělala cokoli, abys ho ochránila? Původní slib dal Astarioth Kyrillovi v úplně jiné souvislosti, až později převzal tuto odpovědnost. Já to tu chráním, protože mohu bránit ty, které mám rád. To by přece udělal každý.“

„A co jejich krev?“ Alice se nechtěla vzdát. „Musíte přeci z něčeho žít. To se k ochraně také vztahuje?“
Lionel ztuhl a spíše ucítila než uviděla, jak se nahrbil. „Kdo je lepší? Ten, kdo raději trpí, než aby porušil slib, nebo ten, kdo utrpení způsobuje?“ zaskřípal. „Ti, které jsem ušetřil, se mnou necítili žádné slitování a jsou to jenom a pouze oni, kdo ztratil lidskost.“ Odmlčel se a prudce vstal. „Cítil jsem, když Jaakov umíral. Vím, že prosil.“ Hlas mu zakolísal. „Byl můj přítel. Takže až zase potkáš toho, kdo mu to udělal, vyřiď mu, že měl tady ve městě svoji rodinu, která pro něj truchlí, že byl milován a nezapomeneme na něj.“ Vtáhl vzduch do plic. „Nebo možná ne. Nech si to pro sebe. Pro ně jeho život nic neznamenal. Nepochopili by to.“
Alice se kousala do jazyka. Své poznámky litovala. „Promiň, tak jsem to nemyslela.“ Zmínka o Jaakovovi ji zasáhla. Cítila se, jako by měla vyskočit z kůže. Byla vděčná, že jeho smutek a nenávist nemíří na ni. Alespoň ne výslovně.
Lionel dál očima hypnotizoval temný horizont. „Já se sebou dokáži žít. Bez ohledu na to, co jsme, zůstáváme čestní ne proto, že to po nás chce Bůh, ale protože jsme se pro to rozhodli! Není to o neubližování. Lidé nejsou nutně lepší. Nezapomeň, že vidím na obě strany téhle barikády.“

Stál vedle ní, měl zaťatě pěsti a mračil se. Pod povrchem se vzedmula síla, která zazněla jako temný akord a zatoužila vytrysknout, zůstala ale spoutaná. Alice jeho energii cítila tak bezprostředně, že musela na chvíli ohromeně zadržet dech. Už to zažila, jen jindy a jinde. U někoho jiného. Potřásla hlavou, aby ji vyčistila, stiskla rty do úzké čárky.
„Zlo číhá na každého,“ řekla tiše, „máš pravdu. Dokážeme páchat strašné věci. Lidé nejsou lepší. Ale upíři, jejich povaha, to, že vy jste jiní…“ nechala zbytek věty nevyřčený. Nebyla si jistá, co si myslí. Ať to bylo cokoli, nechtěla mu nyní ublížit.
Zachvěl se a jeho vnitřní akord se rozpadl v melancholii. „Mícháme kartami,“ odvětil, „a chceme hrát jinou hru, ale nemůžeme. Staré zvyky a pravidla platí. Asi je to dobře, protože jak jinak poznat pravdu od lži.“ Otočil se k ní, ve tmě nedokázala odhadnout, jestli se ještě zlobí a jestli na ni nebo na sebe. „Promiň že jsem o tom začal. Myslel jsem… Je to pro mě všechno moc čerstvé, ještě jsem se s tím nevyrovnal. Nějak prostě…“ vzdychl, „doufal jsem, že mi porozumíš.“
Chvíli mlčela. „Děkuji za upřímnost.“ Cítila svůj zmatek. „Já… vážím si toho, že dokážeš vzdorovat temnotě, ať už tím chceš dosáhnout čehokoliv.“
Pozoroval ji. Zdálo se, že chce něco říct, ale nakonec to nevyslovil. Zavřela oči a nechala ho v jeho nejistotě. A ona tak mohla zůstat v té své.

V mysli jí vytanula vzpomínka na první setkání s Astariothem, na její touhu zničit všechny upíry ve městě i ve světě. Vše bylo tehdy tak čisté a jednoduché a teď už není.
Trishiny slepé oči hledící do korun stromů. Dým stoupající ze svíjejícího se Nirama spalovaného sluncem. Vordran bránící Lionela. Astariothovo nervové zhroucení. Jane křičící zoufalstvím. Ovázané torzo na nemocničním lůžku. Cedrikova puška namířená na její hlavu.

Roztřásla ji zima. Otevřela oči, ale Lionel byl pryč. Kdo ví proč v ní zahlodal smutek. Ve vzduchu se chvěly poslední tóny jeho přítomnosti.
Byli si nějak podobní.
Chtěla mu říct, že už ji přesvědčil. Že mu chce věřit.
Měsíc se ukryl za mraky.

Difference

5.
Alice seděla na zadním sedadle za Astariothem, který řídil. Lionel byl vpředu na místě spolujezdce, ve tváři soustředěný výraz, oči zavřené, nepřirozeně zhluboka dýchal. Před chviličkou opustili hranici města, po levé straně se před nimi tyčily temné stíny hor. Astarioth upřeně sledoval cestu před sebou a mlčel.
Alice byla nervózní a potila se. Takhle blízko se s tímto upírem ještě nesetkala a ani o to nestála. Jeho mrazivý odstup byl takřka hmatatelný, i když viditelně nedal najevo nic. Možná o to to bylo děsivější. Dělo se tu něco, čemu nerozuměla. Ve vzduchu viselo očekávání.
Neklidně se zavrtěla a sebrala odvahu k otázce. „Proč jsem tady?“
Doufala, že odpoví Lionel, ve zpětném zrcátku se do ní ale zabodly oči jeho otce. Jeho pohled byl… přesvědčivý. Podmanivý. Nečitelný. Odolala silnému pokušení a zrakem neuhnula. „Potřebujeme někoho, kdo se o sebe postará, je dostatečně schopný a může s Lionelem spolupracovat.“ Jeho hlas byl tichý, ale zřetelný.
Alice si zachovala výraz věcného odhodlání, i když něco v ní křičelo a chtělo vyjevit její strach. „Co… to znamená?“
Astarioth odvrátil pohled a věnoval se řízení. „Za chvíli začne pršet. Je to tekoucí voda. Komplikace. Nemohu jít s vámi.“
Jako potvrzení uslyšeli, jak těžké dešťové kapky zabubnovaly do střechy.
To nebylo dobré. Kdo ví, proti čemu stojí. A oni ji tam posílají samotnou? Stočila zrak na Lionela. „A co on? Myslím tím, že-“
„-je to taky upír?“ dokončil Astarioth. „Je. Pořád ale jen poloviční. Dokáže některá omezení obejít. Nemusíte se obávat.“
Lionel otevřel oči. „Jsem připraven,“ zašeptal.
Auto zastavilo na konci cesty ve stínu několika stromů, dál musí po svých.
Astarioth se obrátil k Lionelovi. „Do kopce asi půl míle. Pořád je na místě. Zaměstnám to odsud.“
Lionel přikývl a otevřel dveře. Do auta vnikl vlhký studený vzduch, šumění deště zesílilo. Několikrát se nadechl a krátce pohlédl na otce. Něco se mezi nimi odehrálo, co zůstalo nevyřčeno.
To, co se chystal udělat, muselo vyžadovat velkou odvahu.
Její neklid vzrostl, prudce otevřela dveře na svojí straně a vystoupila. Lionel udělal totéž u sebe a nasadil si klobouk. Zpod jeho okraje se na ni zazubil. „Lov začíná.“
Alici napadlo, kdo z nich dvou je víc vyplašený. A pak pocítila v zátylku Astariothův pohled. Jestli se Lionelovi něco stane její vinou, někdo tady umře. Nepochybovala o tom, kdo to bude.

Osm týdnů bez Gabriela. Čas a prostor, které je od sebe dělily, byly stále stejně kruté. Pročítala dopisy, které mu napsala. Zítra je odešle na místo, kde by za čas měli být. Doufala, že ho zastihnou. Kyrillos prý odcházel vždy na několik měsíců; brzy se určitě vrátí a čekání skončí.
Chyběl jí. Po setmění, když skončila práce, na ni samota útočila novou silou. Málokdy vydržela zůstat doma. Jako dneska.

Procházela se ztichlým městem. Bylo na něm znát, jak se postupně rozrůstalo, jak se spojily farmy, jak vznikla vilová čtvrť, jak se postavila skladiště a hradba z pletiva. Uličky byly úzké a klikaté, domy mívaly malé předzahrádky a oddělovaly se od cest nízkými zídkami. Díky elektrárnám na kopcích si většina domů mohla dovolit elektrické světlo a okna svítila do noci jako majáky tonoucím.
Potkávala jen málo lidí a v zamyšlení došla až na okraj Asyla. Asylum, Ocharivo, třicet let pod ochranou Benediktů, kteří se kdo ví proč rozhodli zde usídlit a vést mírumilovný život ve stínu nebezpečných hor. Proč jim na tomto místě tak záleželo? Co bylo mezi Astariothem a Kyrillem? Někdy se na to zkusí zeptat.

Ze zamyšlení ji vytrhl pohled na stěny továrny, které se před ní vynořily. Kdo ví, co se tu dřív vyrábělo. Teď tady sídlí Astarioth.
Zabloudila sem náhodou. Vlastně sem nechodila skoro vůbec. Zastavila a prohlížela si prázdný komplex několika budov. Stěny byly do půli výšky z kamenů či betonu, na nich stála kovová konstrukce vyplněná dřevem. Vpravo se k nebi tyčil o trochu vyšší komín, členitá střecha měla zabedněné světlíky. Zboku vedl vzhůru chatrný žebřík.
Na téhle střeše ještě nebyla.

Koutkem oka zahlédla pohyb. Nejprve usoudila, že se jí to zdálo, ale pak uslyšela několik nepravidelných kroků. Někdo nahoře byl.
Alice si nejprve myslela, že to je hlídka, ale pak jí došlo, že jsou tam nejméně dva. Údery. Zvuky boje. Soustředila se. Spustily se její reflexy. Okamžitě se vrhla do stínu, aby nebyla vidět, a tasila pistoli. Se zatajeným dechem poslouchala a hodnotila, jak rychle zdolá žebřík. Volat poplach zatím nechtěla.
Opatrnosti není nikdy dost. Potichu se vyhoupla na nejnižší příčky a začala šplhat vzhůru. Pod okrajem se zastavila a podle zvuků určovala, kde se bojující nachází. Odjistila závěr pistole, nadechla se a přehoupla přes horní okraj. Zamířila mezi dva muže, kteří byli asi deset metrů od ní, zaklesnutí do sebe pohledy, ve střehu a s meči v rukou. Stačí rozhodnout, kdo je útočník, aby ho zneškodnila. Vteřina.

Poznala Matthewa. Přítel. A ten naproti… Lionel.
Vždyť jí o tom říkal.
Druhá.

Lionel si jí všiml. Takřka v tomtéž okamžiku se přikrčil a skočil k Matthewovi. Ten, nic netušící, zkusil jeho útok zablokovat a také se mu to částečně podařilo. Kolem Lionela se rozběhly modré záblesky, jak se srazil s jakýmsi tmavým předmětem, který kroužil kolem Mata. Alice si všimla, že jich je kolem něj víc, možná nějaký druh štítu.
Třetí.

Meč zaduněl o žebra a zbylé tmavé objekty se jakoby vsákly do čepele a obklopily Lionela výboji. Jemu ale nešlo o zbraně a i když bylo vidět, že bojuje s křečí; chytil Mata za košili a srazil k zemi mimo Alicin výhled. Matthew rozpřáhl ruce, meč pustil, ztěžka dopadl na prkna a vyjekl. Lionel už ale byl zase v jinde. Na cestě k ní. Pasvětlo ho ještě chvíli ozařovalo, což jí usnadnilo míření.
Pozorovala účelnost jeho pohybů a odhadla, kam se vydá příště. Necítila se ohrožená, stále ho měla na mušce, prst lehce položený na spoušti. Snadný cíl.
Čtvrtá.

Usmála se. Situace je pod kontrolou. Lehce přenesla váhu a… znejistěla.
Střílet není dobrý nápad. Sakra, jak ji to vůbec napadlo? Oni tu trénují a…
Pátá.

Adrenalin a výcvik jí pomohly. Odrazila se a místem, kde před okamžikem stála, prosvištěla čepel. Zpomalila se, když narazila do štítu kolem jejího unikajícího těla. Odskákala ještě několikrát, aby se dostala z dosahu.
Mířila na něj skutečnou zbraní. Lionel si mohl myslet, že je přišla zabít. Pověst by na to měla.
Šestá.

Odhodila pistoli na zem a zvedla ruce. „Dobrý, vzdávám se!“
Temná silueta naproti ní se zastavila jako napjatá pružina, meč skloněný, ale připravený.
Připadala si trochu jako idiot. „Vzdávám se. Je to nedorozumění. Já nechtěla střílet, myslela jsem, že je tu… někdo jiný,“ dokončila nejistě. Pořád sledovala Lionela, jestli snad nebude pokračovat.
„Co se to…“ ozval se zezadu Matthew, který se těžce zvedal ze země. „Alice, co tu děláš?“
„Viděla jsem zdálky nějaký boj. Mohl to být nepřítel,“ řekla. Srdce jí dál bilo jako splašené. Takový kousek od tragédie!
Matthew přišel blíž a třel si zátylek. „Nevěděl jsem, že jsi takhle rychlý. To mě šetříš schválně?“
Lionel se pomalu napřímil. „Trochu jsem překvapil i sebe,“ dotkl se boku, kam dostal jeho zbraní, a ucukl. „Já nevěděl, že máš takovou sílu.“ Pohled ale nespustil z Alice.
“Promiň,” opáčil mladík, “ale stejně tě to sotva zpomalilo.”
“Dals mi zabrat,” řekl Lionel tiše. Alici napadlo, že je v takovém střehu prostě proto, že se uvolnit nemůže.
Matthew přelétal očima z jednoho na druhého. „Pauza?“ navrhl.

Alice se opatrně posadila na okraj zabedněného světlíku. Zdánlivě si nevšímala, kde Lionel stojí a kde leží její pistole. „Takže tady trénuješ?“ otázku směřovala na Matthewa, aby trochu uvolnila napětí. „Není to jednodušší na zemi?“
Usmál se. „No právě. Tady je to mnohem zajímavější. Vlastně se od dětství bojím výšek a takhle se to odnaučuju.“ Posadil se naproti. „Scházíme se jednou, někdy dvakrát týdně.“
„Jsi první, kdo nás zezdola viděl,“ poznamenal Lionel. „Máš dobrý zrak.“ Napětí z jeho hlasu nezmizelo.
„Dostala ses skrz naši obrannou linii,“ zažertoval Matthew. „Nevěděl jsem o tobě, dokud jsem neuslyšel tvůj hlas.“
„Cože?“ Alice nechápala.
„Matthew má talent,“ řekl Lionel a zdálo se, že se konečně uvolňuje. „Pozná zlé úmysly.“
„Což znamená, že je fakt neměla,“ upozornil Mat.

„Díky,“ odvětila Alice. Vážně je neměla? „Jsi rychlý,“ zopakovala po Matovi směrem k Lionelovi.
Lionel zavrtěl hlavou. „Když jsem zjistil, kdo jsi, chtěl jsem toho nechat a dát ti šanci. Na druhou stranu…“ tvářil se roztrpčeně.
„Neublížila bych vám! Ani tobě ani Matovi!“ zamračila se.
„Ale málem jsem tě srazil ze střechy.“
„Nestihl jsi to. Uhnula jsem.“
„Protože jsem vlastně chtěl, abys uhnula.“
„Mat tě zpomalil. A prostě jsi mě podcenil. Já tě zase mohla střelit.“
„Hloupost. Věděl jsem, co dělám. Netrefila bys.“
„Kecy. Nevíš, jak střílím.“
„A ty nevíš, čeho jsem schopný.“
„Zkusíme to?“
Měřili se pohledy.
Uslyšeli Matův tichý smích.
„Co je?!“ vyjeli na něj současně. Zarazili se. Mat se už neudržel a rozesmál se nahlas. „Promiňte,“ vyhrkl.
Alice cítila, že se také začíná usmívat. Asi fakt vypadali směšně. Špičkují tady, jako by se znali roky.

Pohlédla zpátky na Lionela a úsměv jí ztuhl.
Civěl na ni rozšířenými zornicemi a výrazem nejistého poznání.
„Li!“ Matt se přestal smát a vypadal znepokojeně.
„Dejá vú,“ zamumlal a zamrkal. „Tohle se může stát jen mně.“
„Cože?“ Alice se zamračila. „Nechcete mi tohle vysvětlit?“
Mat pokrčil bezradně rameny.
„Už jsem tohle jednou zažil,“ řekl Lionel potichu. Veškerá jeho bojovnost byla pryč a celý jako by schlípl. Prohrábl si vlasy. „Akorát to nebyla tahle střecha a nemluvil jsem s tebou. Prostě hodně podobná vzpomínka.“
„Dobrá nebo špatná?“
„Eh, dobrá. Asi.“ Vzdychl.

Lionel nevypadal, že chce pokračovat, a Alice prostě netušila, co říct. Matthew sledoval zaražené ticho, které následovalo, až to nevydržel. „To jsme ale parta ztracenců. Dneska to už nemá cenu. Vy dva si asi dáte do zubů někdy jindy, což?“
Lionel se pokusil o úsměv, ale v očích zůstal smutek. „Bezpochyby. Ale jenom dneska by to byl fér boj, protože myslím, žes mi něco zlomil.“
„Porazím tě kdykoli,“ opáčila Alice trochu uraženě. „Nepotřebuju žádné ohledy.“
Zdvihl obočí. „Nemám ohledy k tobě, ale Siberius by byl smutný,“ odvětil chladně.
„Prosím tebe, vždyť ti žebra polámal jenom Mat. Se mnou tu bude rychlejší proces.“
Lionel se chystal k odpovědi, ale pak se zarazil a jeho výraz zase změkl. Chvíli mlčel. „Chovám se hloupě. Omlouvám se. Nevím, co to do mě vjelo.“ Sklouzl pohledem k Matovi. „Zatím se nám ten večer moc nevyvedl. Mohli bychom to napravit…?“
Alice pocítila zahanbení. Myslel to dobře. To ona jim vpadla do tréninku a málem způsobila katastrofu. Sklopila oči a cítila, jak rudne. „Jo. Určitě. Jasně,“ zakoktala se. „Taky to přeháním. A taky se omlouvám.“ Vstala a nejistě k Lionelovi napřáhla ruku. „Dobrý?“
Pomalu nabízenou pravici přijal. „“Jo, dobrý.“
„Struna?“ navrhl Mat, který je podezřívavě sledoval.
„Jo, Struna bude fajn,“ přitakal Lionel, „Nějak mi vyschlo.“
Usmála se ulehčeně. „Ale ta nabídka platí,“ řekla, „ta o tom… souboji.“
Lionel se bezradně podíval na Matthewa. „Fakt si tohle zasloužím?“
Odpovědí mu byl smích.
Alice se sehnula pro pistoli a zajistila ji. Cítila na sobě jeho opatrný pohled, když ji zasouvala do pouzdra, a trochu absurdně přemítala, jestli mu ve Struně nalijí krev.
No, aspoň dnes nebude sama.

6.
Adrenalin se pomalu odplavoval a Alice cítila hlubokou únavu a prázdnotu. Vzadu v hlavě cítila tepající bolest, která chvíli zesilovala, aby po sobě nakonec nechala jen nepříjemnou ozvěnu. Tupě se rozhlížela a hledala svoji zbraň. Chvilku jí to zabralo. Zbyl tu po nich slušný nepořádek. Z malého kráteru stále stoupal pach spáleniny, ale déšť už všechno uhasil. Lionel bude někde nedaleko. Skutečně zahlédla jeho zkroucenou klečící siluetu.
Zahlodal v ní strach. Jak moc může být zraněný? Pospíšila k němu.

Déšť neustával. Lionel se chvěl námahou, tvář zkřivenou bolestí. Svíral zlomený kmínek stromu a snažil se skrze clonu deště něco najít. Dýchal stále nepravidelněji a namáhavěji. „Neudržím soustředění,“ procedil skrze zaťatě zuby. Vrávoravě se zvedl. Podepřela ho, aby mohl doklopýtat ke skalní stěně. „Dolů to nezvládnu.“ Alice ucítila, jak se do ní opřel větší vahou, jak slábl.
„Co mám dělat?“ zeptala se vylekaně. Srdce se jí rozběhlo jako splašený kůň.
„Výklenek, kam neprší,“ zašeptal a z hrdla se mu vydral bolestivý sten. „Rychle.“ Zalapal po dechu.

Alice neměla představu, co se může stát, když je upír donucen zmoknout, ale podle všeho to nebyla příjemná vyhlídka. Nechala Lionela opřeného o skálu a vydala se podél ní hledat kousek suchého místa.
Po padesáti metrech objevila malý převis. Mohl by se pod něj vejít.
Spěšně se vydala zpátky. Roztřásla ji zima. Na nose se jí pořád usazovala kapka deště, která ji rozčilovala. Kdo ví, kde jsou jejich klobouky…
Lionel byl stočený do klubíčka a nehýbal se. Alice se k němu sklonila. „Vstávej, neunesu tě!“ zavrčela a odpovědí jí bylo jeho zaúpění. Měl rysy stažené soustředěním, dýchal rychle a mělce, celé tělo zachvacovala třesavka. Přece jen se ale donutil vstát a kulhavou chůzí ujít celou vzdálenost. Alice napínala všechny zbývající síly, aby ho udržela na nohou, v duchu drtila nadávky, nahlas ho povzbuzovala.
Konečně se tam dostali. Lionel se zhroutil na kousek suchého písku pod skaliskem a chvíli bojoval s křečí, která ho paralyzovala. Pak se začal pomalu uvolňovat. Nedýchal, ale zdálo se, že mu to přináší úlevu. Setrval tak několik minut.

Alice se vyčerpaně posadila vedle výklenku, déšť ji dál smáčel. Třásla se zimou. V mysli ji naskakovaly obrazy z přestálého boje. Ta věc nebyla úplně v této realitě, nebyla vidět celá, ale ona mohla cítit, kde se asi nachází. Lionel byl při zásazích přesný, ale i tak byl jejich nepřítel velmi silný. Zítra se její modřiny pořádně vybarví a zřejmě bude stěží schopná chodit. Naštěstí trhaviny nezvlhly a ona je mohla použít.
Cítila ještě teď rytmus boje a zvláštní souznění, kterého se svým partnerem dosáhla. Věděla, co udělá, a on zase dovedl reagovat na ni.
Normálně by ji to těšilo a povznášelo, ale tady a teď měla pocit, že se stalo něco nevratného, u čeho si není jistá, kam to povede.

Obrátila se na Lionela a střetla se s jeho pohledem; v hlubinách zorniček plálo rudé světlo. Upíři ho tam občas mívali, i když nevěděla, kdy a proč se objevuje. Jedna teorie tvrdila, že se tak projevuje jejich hlad. Slabě se usmál.
„Nedokáži být znovu člověkem moc dlouho,“ zašeptal unaveně. „Stojí to mnoho sil a já je přeci jen ještě všechny neobnovil. Ten déšť by mě úplně vysál. Děkuji ti za pomoc.“
Alice odtrhla myšlenky od znepokojivých ohníčků i svých zmatků. „Nebýt tebe předtím v boji, je ze mne sekaná. Dlužila jsem ti to,“ pokrčila rameny na oko netečně.
Lionel ji dál pozoroval, ale rudé body se vytrácely, až zmizely úplně. „Jenom to?“
Proč se ptá? Zašklebila se. „Není jedno, jak ti odpovím?“ Pokusila se udržet si odstup.

Vážně zavrtěl hlavou. „Do téhle situace jsem tě dostal já. Nebyla bys tu, kdybych o to nepožádal. Udělal jsem to, protože si myslím, že jsi nejlepší. Potvrdilo se mi i to, že se v boji dokážeme navzájem podpořit. Kdokoli jiný by tu umřel. A já bych tu možná umřel taky. Kdyby tu nikdo jako ty nebyl, museli bychom čekat, až přejde déšť, a ohrozit tak Ocharivo. Chtěl jsem tě tu, protože to byla správná věc. Protože věřím, že ti jde o totéž. Jsem rád, že jsem se nespletl.“
Alice se na něj dívala a cítila, jak se jí svírá hrdlo. Ten blázen se sem vydal s tím, že jí svěřuje svůj život do rukou. A tohle musel vědět i Astarioth. „Proč?“ vypravila se sebe jenom.
„Už rozumíš. Patříš k oběma světům a pořád dokážeš dělat správná rozhodnutí.“ Zase ten úsměv.

Civěla na něj. Sakra. Sakra! Chtěla něco říct, ale hlas ji zradil. Slyšela, jak drkotá zuby.
Lionel si toho všiml a zamračil se. „Je ti zima. Promiň. Dej mi chvilku. Seberu trochu toho sebeovládání, které na mě obdivuješ, a třeba budu mít odvahu do toho splínu vylézt ještě na chvíli.“ Povzbudivě na ni kývl.
Alice se choulila vedle převisu a nebyla si jistá, jestli jí po tvářích tečou jen dešťové kapky. A jestli ne, tak proč vlastně pláče. Asi vyčerpáním. Nenáviděla ho za to, ale přesto sevřela jeho dlaň ve své.
Do jaké situace se to dostala?

Harmony


Byl to tak trochu rozlučkový večírek. Druhý den odjížděla zpátky na jih. Nečekala to, ale bude se jí po místních asi stýskat. Navíc se místní podle ní zbláznili. David, Sam a Mat přesvědčili kapelu, aby zahrála i ve středu. Právě se chystala začít, hospůdka se plnila známými tvářemi. Na stole se vršilo jídlo, které přinášeli s sebou a pak je s gustem spořádávali. Alice se cítila příjemně. Jako doma.
Kolik domovů v životě vlastně měla? Těch opravdových…
Lionel měl hlídku; vzal si ji, aby ostatní mohli být tady. Cítila se kvůli tomu nějak prázdně. Zlobila se na něj. A taky jí tu chyběl. Víc, než si chtěla připustit.

Kapela spustila oblíbenou skladbu a veselý rytmus rozehnal její melancholii. Není důvod se znepokojovat. Leda kvůli tomu, jak brzy tu dnes večer došly sušenky.
Vyprávěly se historky o tom, jak se podařilo opravit všechny větrné turbíny a o blížícím se trhu. Lidé chtěli znovu slyšet, jak před týdnem Alice s Lionelem zabili tu věc v horách. A taky o tom, že Matthew se asi zakoukal do sousedovic Rebeky (hej, taky je pozvaná, počkej, až dorazí! Zeptáme se jí!). O normálních věcech. Večer byl přece jen tak, jak má být.

Druhá a třetí píseň příjemně zvučely v pozadí a několik dvojic se zvedlo k tanci. Mat se ještě chvíli naoko zlobil, ale když Rebeka přišla, vyplázl na ně jazyk a zmizel s ní v přítmí sálu. Alice se culila a rozkošnicky natáhla nohy před sebe. Zavřela oči a nechala se unášet silou okamžiku. Všechno zlé bylo pryč. Její odjezd jako by signalizoval i nápravu všech sporů a problémů. Alespoň do jaké míry je to možné.
Možná by mohla navrhnout Matovi, jestli se nechce někdy podívat do Soldenu, byl by z něho jednou asi dobrý paladin…
Gabrielovi by se líbil. Určitě. Oběma.

Farewell

Zlehka jí položil ruku na rameno. „Smím prosit?“ ozval se za ní známý tichý hlas.
Srdce jí na pár chvil vynechalo. Gabriel je zpátky? “Ah, ty ses-” otočila se a střetla se s jeho pohledem.
Byl nejistý, rozpačitý, ale usmíval se. Lionel. Povšiml si jejího zmatku. “Já… měl jsem to po cestě…” hlas se mu vytratil v obavách.
Alice na něj chvíli zírala. Cítila radost. I když to není on.
Dnešní den je jen jeden. Široce se usmála. „Neumím moc tančit,“ řekla a vstala. „Asi tě pošlapu.“
Uviděla v jeho tváři úlevu. „Dám si pozor.“
Pomalu vpluli na taneční parket.
Tančila vůbec někdy? Musí se to naučit.
Bylo to lehčí, než myslela. Jako by se tlukot jejich srdcí a synchronizoval, jako by navzájem věděli, na co ten druhý myslí. Uhrančivé a děsivé. Měla by se cítit provinile, ale nějak nemohla.
Uvědomovala si, jak je blízko. Jeho oči ji hřály, cítila jeho dech. Dnes byl člověkem. Jeho přítomnost jí tolik připomínala Gabriela. Oba byli rozdílní, a přece je spojovala stejná touha po lepším světě.
„Víš, jak jsem se tě kdysi ptal, jestli je možné soužití lidí a upírů?“ zeptal se po chvíli potichu.
Vážně přikývla. „Řekla jsem tenkrát, že to asi nedopadne dobře.“
Lionel se jí zahleděl přes rameno. „Víš, taky si to myslím.“
Alice pocítila zmatek. „Ah, proč tedy to všechno?“
Zadíval se na ni. „Protože naděje musí zůstat živá.“
Lionel a Gabriel. Ani jeden nebyl černý nebo bílý. Oba v sobě nesli obojí. Mohli být bratři, kdyby je nedělila hranice světů.
Cítila, jak její srdce zrychleně bije. Nechtěla být sama. Už nikdy v životě.
Po těch měsících tady, mohla by zkusit mezi nimi postavit most. Ví, že by mohla. Ve svém nitru už to udělala.
Ta myšlenka ji utěšila. Usmála se na něj.
Hleděl na ni. Pocítila to spíše instinktem, ale jako by se v něm v tu chvíli něco uzdravilo. Úsměv jí oplatil a bylo v tom tolik vděčnosti, až se jí zatočila hlava a ucítila v očích slzy. Sklonil se k ní.

Od vchodu se ozvala prudká rána, jak někdo rozrazil dveře. Trhli sebou. Stanul v nich vozík. Na něm seděl starý prošedivělý muž přísných rysů, od pohledu tvrdý jako kámen. Mračil se a probodával očima všechny v podniku, dokud se jeho pohled nesrazil s Lionelovým.
Přestali tančit.
„Co si myslíš, že tu děláš?“ zasyčel muž nepřátelsky. „Máš hlídku ne?“
Alice cítila, jak atmosféra v podniku klesá k bodu mrazu. Hudba ale hrála dál a snažila se podivného narušitele zase vytlačit teplem svých tónů.
„Venku je Siberius a Adam,“ řekl Mat do zaraženého ticha, které se od dveří vzmáhalo. Alice šlehla pohledem k jejich stolu a spatřila v jejich tvářích zděšení. Těkali pohledem mezi ní, Lionelem a oním mužem. „Zvládnou to.“
„Nesnaž se ho hájit,“ zpražil Matthewa muž. „Nevidíte, co se tady děje?“ Jeho hlas zněl s překvapivou autoritou.
„To stačí,“ řekl potichu Lionel. Alice cítila, jak se celý napjal. Pružina. Jako tenkrát na střeše… Co se chystá…
„Pche,“ odplivl si muž, „vypadni z týhle hospody, když jsi ve službě.“
„Požádala jsem ho o to,“ řekla znenadání Alice. „Moje rozhodnutí. Moje odpovědnost.“
Muž ji sjel pohledem a pak se znovu zavrtal do Lionela. „Takže tak? Říkal jsem si, že se s těmi Královskými máš nějak zadobře. Už tomu rozumím.“ Zašklebil se. „Je jí hodně podobná, co?“

Lionel ji jemně odstrčil stranou, ale musela rozpažit, aby udržela rovnováhu. S nelidskou rychlostí vyrazil ke dveřím, tvář podivně chladnou, v očích plá rudý oheň. Úsporný, efektivní stroj na zabíjení. Muž na vozíku ho očekává a šklebí se. Mistrně trhne kolem a změní svoji polohu. Je na svůj věk a stav překvapivě hbitý. Ruka mu vystřelí vzhůru vstříc Lionelovi. Ten do něj narazí a ruku vyblokuje, ale starcova druhá pěst se objevila jako odnikud a je v ní…

Zamrkala a vidina zmizela. Unikl jí polekaný vzdech.

Lionel najednou nestál vedle ní. Alice rozpřáhla ruce, aby udržela rovnováhu, když ji lehce odstrčil. Muž se zašklebil a trhnul vozíkem. Ze záhybů deky, kterou měl přehozenou přes nohy, švihl rukou a odhalil dlouhý štíhlý kolík. Ohnal se jím proti sobě a vozík ještě poskočil směrem k Lionelovi.
Alice cítila takřka na vlastní kůži, jak se kolík boří do její hrudi a proniká do srdce. Unikl jí bublavý zvuk, oči rozevřené v hrůze.
Ne!
Lionel k vozíku nedorazil, zboku jej srazil Matthew a přistáli o notný kus dál na zemi.
Hrůza pominula.
Vozík s mužem sebou škubl, jak ho zezadu někdo uchopil a prudce ho zatáhl ven. Kolík zaduněl o prkna podlahy, když starci vypadl z prstů.
Hudba zaraženě zmlkla, ale lidé byli v pohybu. Několik se jich shluklo kolem ní a ona ucítila, jak jí někdo svírá zápěstí a tlačí ho dolů. „Neblázni, pusť to,“ slyšela, jak jí do ucha naléhavě promlouvá Sam. No jistě, měla v ruce zbraň. Nebránila mu.
„Jsem klidný, jsem klidný,“ slyšela ze směru, kde přistáli Lionel a Matthew. Oba se sbírali ze země.
Dveře byly dokořán, ale nikdo za nimi nebyl, jen z dálky sem doléhalo tlumené nadávání. Došlo jí, že ten, kdo odtáhl vzpouzejícího se útočníka, byl Cedrik.
Lionel prkenně vyšel ven. Neohlédl se. Matthew ho následoval, ale za chvilku se vrátil a koukl nešťastně na Alici.
Cítila v ústech železitou pachuť krve. Uvědomila si, že chvíli zapomněla dýchat. „Kdo to byl?“ zeptala se přiškrceně.
„To byl Lionelův dědeček,“ zašeptal Sam. „Mají spolu fakt na hovno vztahy.“
Křivě se usmála a cítila, jak se její srdeční tep zpomaluje. „Jo, hezky řečeno.“
Už nikdy sama…?

Ráno pode dveřmi nalezla vzkaz.
Omlouvám se za včerejšek. Budeš mi scházet. Nechci ti nikdy neublížit. Nezradím tě. Zač by život stál, kdybychom nedůvěřovali těm, na kterých nám záleží. Dej na sebe pozor. Přeji pohodlnou cestu a na shledanou ve šťastnějších dobách a někdy napiš. LB

Unless otherwise stated, the content of this page is licensed under Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License