IMPI1-4 Dobrodružství pro 4. - 7. úroveň
22. 2. 2012
Severně od Lyrabaru se usadil ork Rafe, od mládí poněkud nezvedený synáček z nedaleké vesnice. Získal svitek na vyvolání démona a shromáždil kolem sebe skupinu banditů, se kterou začal terorizovat okolní farmy. Vyhrožoval, že kdo mu nezplatí, bude se muset vypořádat s démony.
Farmáři platili, dokud nedorazila skupinka dobrodruhů. Ta se s táborem banditů rychle vypořádala a Rafea zabila. Rafe naštěstí nestačil démona skutečně vyvolat, protože jak se ukázalo, svitek pouze démona osvobodil z jeho uvěznění, ale neposkytoval nad ním žádnou moc.
Hrdinové Hvězdopádového moře v sestavě Degu - Riwi - Maoren - Roderik - Will - Kelnor tak získali (kromě nehynoucí slávy) také tyto odměny:
760 expů
100 zlatých
Něco z následujícího výběru:
Surefoot boots
Sacrificial weapon
+2 Orb of inpenetrable escape
+2 Rod of cursed honor
Distance Weapon +2
+2 Symbol of Life
Augmenting whetstone + 50 gp
150 gp

Z deníku Willa Sluncesila
Na sever až k farmám ztraceným,
postavíme se lupičům zvráceným.
Osvobodíme ukradené zboží,
jsme hrdinové a jsme boží…“
Slunce, tvář boha Amaunatara, shlíželo na zemi ve své vlídné náladě. Krajina příjemně ubíhala pod nohami hrdinů. Jen těžko by se v tu chvíli dalo uvěřit, že na ně čeká úkol nepříjemný, téměř až odporný.
Po řece Icehilt plynulo v dobách klidu do města Sarshel z farem, umístěných výše proti proudu, obilí, zelenina, ovoce, ale i vejce, mléko, či zvířata určená na maso. Náhle však proud potravin vyschl. Zvěsti přinesly poplašné zprávy hovořící o démonech a lidských vrahounech plenící tamější farmy.
Městští radní si velmi rychle spočítali, kolik peněz díky nastalému výpadku nedoputuje do jejich kapes. Reakce na sebe proto nedala dlouho čekat. Padlo rozhodnutí, peníze byly nashromážděny, družina hrdinů promptně najata.
Počasí bylo v oněch dnech přívětivé a mírné. Svit slunce dodával naději a dobrou náladu, přesto ani v poledních hodinách nesklouzl ke spalujícímu žáru. V čele družiny hrdě kráčel Will Sluncesil, paladin boha Amaunatora, hledící na slunce s oddaností svému bohu. Jen o krok pozadu byl gnóm Degu. Se svou loutnou v náručí a věčným úsměvem na rtech, drnkajíc pochodové písně.
O další krok dále kráčeli mlčky dva lidé. Khelnor, alchymista a mág, oděn ve svém plášti, při chůzi se opírajíc o magickou hůl, se pohledem očividně vyhýbal Roderikovi. Kněz boha Ilmatera dával najevo stejnou nelibost a také se nesnažil navázat jakoukoli formu konverzace. Jejich rozpory v osobním přesvědčení dosáhly předchozího večera takových rozdílů, že spolu dnes nedokázali promluvit. Nicméně vzájemná potřeba byla silnější, než řevnivost.
Nejživější tak byla dvojice hraničářů Riwi a Maorwen. Ti se za neustálého špičkování a pošťuchování pohybovali v blízkém okolí družinky a chránili ji tak proti přepadení.
V poměrně veselé náladě ubíhala cesta bez jakéhokoli vzruchu až do chvíle, než cesta vyplula z lesů mezi první pole. Nad nedalekou terénní vlnou stoupal k nebi pruh kouře, který byl znatelně silnější, než kouř z komína, ohlašující připravované jídlo. Navíc po cestě směrem k našim hrdinům cválal kůň.
Během chvilky družinka zaujala obrannou formaci za štítem Willa Sluncesila a očekávala jezdce. Jakmile se kůň přiblížil, bylo hned jasné, že se nejedná o útočícího banditu. Postava na hřbetě byla příliš malá, navíc kůň nebyl osedlán a chlapec spíš než aby koně ovládal, držel se křečovitě jeho hřívy a pro slzy v očích beztak nevěděl, kam ho poplašené zvíře odnáší. V další minutě spadl z koňského hřbetu přímo do prachu před družinu hrdinů.
Paladin Will a kněz Roderik pomohli chlapci na nohy, zatímco bard Degu mu do úst nalil trochu povzbuzujícího nápoje. Hraničáři zkoumavým pohledem sledovali horizont a Khelnor si pobrumlával pár zaklínadel, kdyby se za chlapcem vydala nějaká jednotka pronásledovatelů.
„Farma… mí rodiče…pomozte.“ zašeptal vyčerpaně chlapce.
„Kdo vás napadl? Co se stalo?“ snažil se konejšivým hlasem zjistit Degu.
„Démoni…napadli nás démoni.“
„Kolik jich je chlapče?“ zavrčel Will.
„Jsou tři a na koních. Prosím zachraňte mé rodiče, než je za živa pozřou…“ s posledními slovy se chlapec trochu vzpamatoval a než bys řekl švec, seděl opět na koni a vyrazil zpět k farmě, doprovázen hrdiny, kteří si v běhu připravovali zbraně.
Za terénní vlnou, pokrytou obilím, které pročesával čerstvý vítr, spatřili napadenou farmu. Byl to shluk budov, některé z nich určené pro pobyt lidí, jiné pro zvířata a zbytek sloužící jako skladiště jídla i nářadí. Slaměná střecha jednoho z těchto skladišť již plála jasným plamenem.
Mezi budovami pobíhali vyděšení lidé, které naháněli tři banditi na koních, ječící jak stádo démonů, mávající zbraněmi.
„Padněte na kolena, líté bestie! Modlete se k bohu Amaunatorovi, by odpustil vám vaše prohřešky!“ zazněl dunivý hlas údolím.
„To je idiot.“ neodpustil si hraničář Maorwen.
„Právě jsi zrušil naši šanci je nečekaně napadnout.“ dodal ještě Riwi.
Ve třech banditech poznali příslušníky rodu tieflingů, kteří mohli nevzdělaným farmářům připadat, jako zplozenci démonů. Jenže ti, jakmile zahlédli šestičlennou skupinu, otočili okamžitě koně a dali se na úprk.
„Jak jsem říkal, je to idiot.“ dodal ještě Maorwen a rychle vyrazil za ostatními kamarády, směřujícími již k farmě.
Veliká čest a hrdost samy vložily Willovi do úst slova boha Amaunatara a opravdu udělal taktickou chybu. Na druhou stranu byl o chvíli později prvním, kdo chrstl vodu z vědra na hořící střechu. A než zbytek farmářů utvořil řetěz a začal hasit, sám bránil ohni napáchat větší škody.
Zatímco většina lidí hasila, hraničáři pátrali po stopách ve směru, jímž tieflingové prchli z dohledu. Degu se svou loutnou šířil mezi farmáři úsměvy a rychlými tóny pozvedal naději v jejich srdcích. Roderik a Khelnor mezitím vyslechli nejstaršího z farmářů.
A již na cestě, kterou je vedli hraničáři, vypověděli ostatním, co se dozvěděli.
„Ten děda říkal, že na farmu před pár dny přijeli banditi. Neumí počítat, ale prý víc, než je prstů na jedné ruce. Banditi jim dali jen možnost volby. Buď jim vydají všechno jídlo i zvěř, co mají, nebo přijdou démoni a vezmou si to silou.“ začal Khelnor.
„Přesně a prý na začátku zkoušeli farmáře přesvědčit, že démonům sami platí za to, že je nechají na pokoji.“ dodal Roderik.
„Jsou to přisluhovači temnoty a ti tieflingové jsou jejich spojenci. Najdeme je a osvobodíme zemi od jejich krutostí.“ neodpustil si Will.
„Ty drž příště hubu, nebo ti ji zavřu!“ zavrčel jen zepředu elf Maorwen, „Kdyby ses líp ovládal, mohli jsme je chytit a vyslechnout.“ Willovi nezbylo, než mlčet.
„Bandité se objevují rychle a vždy na koních. Stejně rychle pak taky mizí.“ pokračoval Khelnor.
„Nikdo se je nikdy neodvážil pronásledovat.“ opět dodal Roderik.
„A tak je to v celém okolí. Už byli na víc jak patnácti farmách. Kdo nedal výpalné hned, toho do dvou dnů navštívili tři démoni.“ předložil další díl informací Khelnor.
„Takže jejich základní taktiku známe.“ uzavřel Riwi nedočkavě, „Nejdřív něco víc než pět banditů, když lidi neposlechnou, pošlou na ně tieflingy. To bude v pohodě.“
Rychlým pochodem se družina přesunula jen o několik kilometrů na sever, kde Degu jako první ucítil vůni pečeného masa.
„Pozor přátelé. Můj nos se nemýlí. Padouchy spatříme nejdéle za chvíli.“ zanotoval.
„Ty už drž radši taky hubu.“ zavrčel na něj Maorwen.
„Co je s tebou?“ Neudržel se Will, „Máme spolupracovat, navzájem se podporovat a společně osvobodit zemi od tyranie. Tak proč neustále kleješ a nadáváš?“
„Protože jste všichni banda kreténů.“ zavrčel Marowen s ještě větší zlobou a zmizel v nedalekém křoví.
„Nevšímej si ho.“ poplácal Willa po rameni Riwi, „Je to elf. Víš, co si o sobě myslí a jak pohlížejí na nás na ostatní.“ Nezbylo než si povzdechnout a pokračovat dál.
Tábor banditů byl krytý mezi stromy a křovinami, ale Riwi se svou kočičí obratností vyšplhal na nedaleký strom, odkud jej dokázal celý přehlédnout. Už opět nohama na zemi vykreslil do hlíny základní rozmístění pár stanů i desítku koní, které z výšky spatřil, popsal též skalnatou horu, pod níž se kemp rozprostíral a temný vchod, který mezi stromy matně zahlédl. Bitevní porada byla krátká, jedinou možnou taktikou je přímý útok. Hraničáři vyrazili napřed s tím, že se pokusí proplížit do tábora a ve chvíli, kdy zbytek družiny zaútočí od vchodu, postarají se o nejbližší obránce.
Slunce se již začalo chýlit k západu, když se jeho paprsky odrazily od paladinova štítu se slunečním zanamením. „Bůh Amaunatar je s námi.“ pronesl jen Will Sluncesil tiše.
Kněz Roderik odříkal několik modliteb, mág Khelnor si opět připravil základní bojové formule a Degu doladil loutnu. Vyměnili si několik povzbudivých úsměvů a vyrazili na zteč.
Hlídku u průseku v křoví doprovázel cvičený zlovlk. Willovi nebylo jasné, jak se mohli hraničáři okolo hlídky dostat do tábora, aniž by byli spatřeni. Jen se mu hlavou mihla myšlenka na to, že snad ani jeden z nich neleží někde za stanem s proříznutým hrdlem. Čas na víc obav mu však nebyl dopřán.
Jakmile je muž spatřil, okamžitě vydal příkaz vlkovi. Jenže to už se na oba vrhla celá družina. Will použil jedno ze svých vrhacích kopí a přišpendlil muže k zemi. Khelnor mezitím seslal kouzlo zmatení na vlka, kterého v zápětí dorazil Roderik svým mečem. Jakmile hraničáři zaslechli zachot zbraní, vyrazili ze svých úkrytů. A zatímco se Maorwen popasoval s druhým zlovlkem, Riwi změnil v mrtvolu druhou hlídku.
„Popláááááách!“ zazněl pronikavý hlas z pozorovatelny na vrcholku nedalekého kopce. „Útočí na nás!“
Než stihl kdokoli z družinky zareagovat, muž z pozorovatelny se prohnal táborem a zmizel za druhou hradbou křovin. Ve chvíli, kdy se však za ním chtěli vrhnout ostatní, ze stanu vyšli tři tieflingové, po zuby ozbrojení a v bojovné náladě.
„Padni na kolena a pros o milost!“ zařval Will prvnímu do obličeje a svým palcátem mu zasadil mocnou ránu.
Jenže tielfing byl v boji znatelně zkušenější než předchozí lidské hlídky a ránu snadno odrazil. Will neopak díky neúspěchu ztratil rovnováhu a trestem za jeho neopatrnost by byla rána dýkou do boku, jenže ve chvíli, kdy se zloduchovi v obličeji již rozléval krvelačný úsměv a rána se pomalu snášela na nekrytý bok, zazněl pronikavý tón bardovy loutny, který se zařízl tieflingovi do hlavy. Ten zařval bolestí a upustil dýku, jak si rukama rychle zakryl uši. To už ale přiskočil Roderik a dobře mířenou ranou ukončil jeho kariéru bandity.
Degu svým včasným zásahem zachránil Willův život, tím však zároveň odhalil svou polohu a další z rohatých banditů se na něj okamžitě vrhl. Jenže zde zasáhl Khelnor. Ohnivý výboj syrové magie tieflinga zasáhl přímo do hrudi. Žár propálil jeho kazajku a síla nárazu odhodila jeho mrtvé tělo až na jeden ze stanů, který se tím během okamžiku vzňal.
Třetí z půldémonů mezitím zaútočil na oba hraničáře. Jenže v tomto směru ošklivě narazil. Byli to staří známí a věděli, jak společně bojovat proti nepříteli, byť ozbrojenému dvěma ostrými sekyrami. Tieflinga obestoupili a doslova jej rozsekali na malé kousíčky.
Rychlý bojový pokřik zazněl první částí kempu banditů a zasel strach do srdcí dalších nepřátel. Degu, Will i Roderik seslali svá léčivá kouzla, kterými zhojili několik zranění, která bojovníci utržili.
„Pospěšme braši, prodlévat zde nám netřeba.“ křikl Will a vrhl se do průseku, kterým před pár okamžiky zmizel muž ze strážní věže.
Z průseku rychlým pohledem přehlédl palouk, na němž je již čekali další dva bandité, tentokrát doplněni o malé impy. Will zkušeně vykryl štítem šipku z kuše, zatímco se kolem něho prosmýkl Maorwen a vyrazil na impí miniony, kteří jsou sice slabí, ale dokážou svým pliváním ohně pořádně zatopit i zkušenějším bojovníkům. Za hraničářem bez zaváhání běžel i Roderik.
Jakmile se Maorwen dostal do otevřenějšího terénu, náhle zmizel, jako když se do země propadne. Willovi se nechtělo věřit, že by hraničáři ovládali takto silnou magii, ale z úvah ho vytrhla druhá šipka, která mu prolétla těsně kolem ucha.
Z nastražené pasti v zemi se ozval Marowenův hlas: „Pozor na pasti!“ Jenže to už povolila země i pod Roderikovýma nohama.
Ve chvíli, kdy Will vyrážel proti jednomu z banditů, Riwi již dobíhal k druhému a po krátkém souboji přeťal jedním ze svých scimitarů banditovu kuši a druhým oddělil jeho hlavu od těla.
Jeden z impů spatřil Khelnora a plivl po něm ohnivou slinu. Mág neznatelně pokynul rukou a ohnivá sprška skropila zem před jeho nohama.
„Tomu ty říkáš ohnivá koule? Tak tomuhle já říkám ohnivá koule!“ křikl na impa a v zápětí na něj vyslal žářivou kouli rotujícího ohně. Imp krátce vřískl a zmizel v oblaku kouře a popela.
Mezitím se již druhý imp nadechoval k ohnivému divadlu, ale Maorwenův meč jej rozetl ve dví dříve, než mohl malý minion napáchat jakoukoli škodu.
„Zatracený pasti!“ ulevil si elf, jakmile se vyškrábal na zemský povrch. Pomohl z další pasti i Roderikovi a společně již jen zahlédli, jak Will posílá svým palcátem poslední temnou duši ke svému bohu pro očištění.
„Bože, očisti jej od prohřešků a dopřej mu spočinouti v míru.“ pomodlil se krátce paladin.
„Výborně. Tak kemp jsme vyčistili. Co nás asi čeká dál?“ zeptal se do nastalého ticha Khelnor.
Ve stejný okamžik dopadly mezi ně tři střely, vyslané balistami z útesů, pod nimiž spatřili vchod do jeskyně.
„Vypadá to, že ještě nemáme vyhráno.“ houkl Riwi a začal kličkovat mezi střelami do průchodu.
Ostatní rychle vyrazili za ním. Balisty byly automatické a střílely poměrně rychle, takže každý si odnesl alespoň jedno malé škrábnutí. Nejhůř dopadl paladin, neboť šípy z balist na sobě měly kouzlo elektrických šoků a přestože ránu jednoho z šípů vykryl, šoková energie přeběhla po železném brnění paladinově a vybila se do země skrze jeho tělo. I Will tedy dosáhl jeskyně, byť mu vlasy ještě stály trochu na všechny strany a probleskovaly mezi nimi malé jiskřičky.
„Dobrá, jsme uvnitř. Ale co teď? Odpočineme si před další bitvou, nebo půjdeme rovnou dál?“ ohlédl se na své přátele Riwi.
„Něco mi říká, že musíme hned dál.“ povzdechl si Roderik.
„I já mám takové tušení.“ přidal se Khelnor.
„Tedy nemeškejme.“ uzavřel Will.
„Banda kreténů.“ dodal Maorwen, když už družinka chvátala úzkou chodbou osvětlenou jen loučemi, vedoucí do nitra skály.
Na konci chodby byl velký dóm, v němž byl uprostřed oltář, vyznačený několika svícemi a malým obětištěm. Před tím, čelem k chodbě, klečela mohutná postava zakrytá pláštěm a okolo stáli tři lidé, držící další magické propriety, už na první pohled ukazující k čemu je tento rituál určen.
„Vyvolává opravdového démona! Okamžitě ho zastavte.“ v Khelnorově hlase bylo slyšet vážné varování.
Will mrštil své kopí přes celý dóm. To dopadlo přímo do středu obětiště a rozmetalo jej na kusy.
„Výborná rána.“ pochválil paladina Degu.
„Ani ne, mířil jsem na hlavu toho, co to vyvolával.“ odvětil Will trochu zahanbeně.
Mohutná postava vydala náhle ošklivé zavrčení a doslova si servala kápi z hlavy. Byl to orčí vyvolávač. Ukázal na hrdiny, valící se ze vchodu do dómu a hrčivou řečí zavrčel svým přisluhovačům pokyny.
Ti tři se otočili za příkazem svého vůdce. V jejich očích bylo již jen málo lidského, jak jejich dušemi a životní energií krmil ork svého přivolávaného démona.
„Pro takovouhle situaci mám jedno perfektní kouzlo. Zdržte je na chvíli.“ řekl neurčitě Khelnor a začal zaříkávat.
Degu povystoupil zpoza Willova štítu a udeřil do strun své loutny. Ostrý zvuk se zařízl do všech nepřátel a zmrazil je na místě. Ve chvíli, kdy ostré tóny dozněly a nepřátelé se opětmohli pohybovat, již z Khelnorovy hole vycházel oblak smradlavého kouře, který začal plnit dóm.
„Co to u Amaunatarovy brady je?“ zděsil se Will hustého nazelenalého oblaku.
„Oblak smradu. Kdo se v něm ocitne, ten si něco užije.“ odpověděl Khelnor s ošklivým úšklebkem.
A jen to dořekl, lidští přisluhovači se začali svíjet v oblacích dusivého oblaku. Z jejich hrdel vyšly nelidské skřeky a celý dóm brzy naplnil bolestivý jek. Orčí vyvolávač se pokusil stáhnout z dosahu jedu.
„Nikdo neunike!“ vykřikl Riwi a vrhl se na orka.
„Chcípněte bastardi!“ přidal se Maorwen a skočil po nejbližším z lidských sluhů.
„Na kolena, temné zrůdy!“ vyhrkl Will a vyrazil na poslední dva.
„Ne, počkejte, ten oblak působí na všechny, kdo jsou v něm.“ Pokusil se je zastavit Khelnor, ale bylo pozdě. Všichni tři již zmizeli v oblacích kouře.
Zatímco mág odvolával seslané kouzlo, aby neublížilo jeho přátelům, bard Degu rozezněl struny své loutny, aby dodal přátelům odvahu a zastrašil nepřátele.
Strhla se vpravdě epická řež. Maorwen se pustil do svého nepřítele hlava nehlava. Sekal, bodal, páral jeho tělo na kusy. Jenže ten stále neumíral a stále vracel ránu za ranou. Díky temným orčím kouzlům již dávno necítil bolest a i krev z jeho těla tekla pomalu ve formě husté tmavorudé kapaliny. A i když v jednu chvíli Maorwen sekl do krku té poloviční zombie, krev se ven vyvalila jako temný sirup a nevystříkla, jak je u lidí zvykem. A když už hraničář uťal hlavu protivníka, umírající ještě z posledních sil vrazil svůj meč do hraničářova břicha.
„Do pí*i. Tak to jsem nečekal.“ zarazil se elf a pocítil, jak ho obestřela temnota.
„Ilmatere, bože ochraňující všechny spravedlivé, pohleď na mého přítele a zbav jej utrpení i zranění.“
Ve chvíli, kdy bezvládné elfovo tělo dopadlo na zem, kněz u něj již klečel a s pomocí boží vyňal meč a zacelil elfovy rány. Během chvíle Maorwen opět otevřel oči.
„No do pr***e…“ vydralo se mu z úst.
„Jsem rád, že se cítíš líp.“ usmál se na něj Roderik.
Mezitím se Will tvrdě obořil na další dva přisluhovače. Slyšel bardovu píseň a v jeho očích doslova plály dva sluneční kotouče. Přesto byla přesila dvou na jednoho znát. Paladinovo tělo se pomalu začalo pokrývat malými zraněními. Nakonec se jeden z přisluhovačů pověsil na paladinův štít a nedbaje ran dopadajících na nekrytou hlavu, zpomalil Willa natolik, že jej druhý z přisluhovačů vážně ranil na boku. Oslabeného paladina ihned skopl na zem a vyslal do temnot dómu svůj vítězný výkřik.
Jenže padouchova radost neměla dlouhého trvání. Vzduchem proletělo tělo a hraničář Riwi, odhozený silou orkova úderu na svém krátkém letu tvrdě dopadl na nepřipraveného přisluhovače. Cosi krátce a suše luplo a hlava v nepřirozeném úhlu prozradila, že od něj již nebezpečí nehrozí.
Maorwen pomohl Willovi opět na nohy a zatímco i zde začala působit Roderikova kouzelná síla, společně se vrhli na posledního z lidských nepřítel. Ten neměl šanci a během pár okamžiků padl k zemi rozsekán a rozdrcen.
Orčí vyvolávač přehlédl pohledem dóm a rychle pochopil, že zde již nic nezmůže. Ze svého opasku vytáhl svitek a jeho rozlomením otevřel portál, kterým se rozhodl uprchnout. Než se však pohnul z místa, sevřela jeho krk ledová paže. Khelnor vyvolal další ze svých užitečných kouzel a zabránil orkovi opustit bojiště.
Navíc v další chvíli se z jedné strany na orka vrhl Riwi, z druhé Maorwen a rána Willovým kladivem jej odeslala do říše stínů.
Jakmile byl portál opět pevně uzavřen, jeskyně prozkoumána, zda neobsahuje nějaké zapomenuté nástrahy, opustili naši hrdinové jeskyni, aby byli o pár hodin později přivítáni farmáři, oslavováni jako osvoboditelé kraje, potěšeni krásnými dívkami a opiti dobrým pivem.
Když opouštěli farmáře, Degu zahrál na cestu veselou písničku:
„Vpřed vrhněte se mí druhové,
za slávu bijem se a za děvky.
Z nepřátel jsou už jen duchové,
nebijte mě za mé popěvky.“
…a touto písní provázel jejich kroky až k poslední sloce…
„Vpřed vrhli se mí druhové,
byli zlomeni jak větévky.
Už nejsou jak rybky duhové,
zbyly mi vzpomínky a popěvky."
kde se na něj přátelé obořili, a tak bardovi nezbylo,než přidat do kroku a uhýbat dobře míněným šťoulcům…