Elijah Winthorpe

Elijah prožil už dva životy. Spolu s bratrem, svým dvojčetem, se protloukal nebezpečným světem radiace, smrti, nestvůr i lidského hyenismu. On se stal špičkovým mechanikem, jeho bratr lékařem. Každý se s životem vyrovnal po svém. Elijah se stal uznávaným zbrojním inženýrem s továrnou v Soldenu, kde se také setkal se skupinou Hand of God. Oznamila mu, že jeho bratr zahynul v boji s upíry. Jeho továrna byla zničena. Nepřátelé se stali konkrétnějšími. A výzvy nebezpečnějšími.
Jeho druhý život se nesl ve znamení boje s Dolores, génia biologie a genetiky. Zároveň se snažil získat co nejvíc informací o Amarantheadě známé pokročilými technologiemi. S Hand of God dosáhli nemalých úspěchů - ale za cenu ztráty vlastního lidství. Když upírské velkorody opustily zdevastovanou planetu a začal boj menších rodů - včetně jedné větve Winthorpů, musel Elijah kvůli své nátuře, podstatě a neshodám s Hand of God odejít.
Elijah prožil dva životy. A nyní začal ten třetí.

red-steel-2-20090819100513854_640w.jpg

Toulal jsem se pouští, bez cíle, bez záměru, bez vůle. Nevěděl jsem kam jít, co dělat, a proč. Sotva tři roky potom, co moje továrna vyhořela do základů, jsem byl zase psancem na útěku z domova. Přátelé mě odepsali a nepřátelé… kdo je vlastně můj nepřítel? Lidé? Upíři? Ostatní bytosti? Zdálo se mi, jako by každá živá bytost na planetě měla důvod mě zabít.

No, nebyl jsem na tom až tak špatně. Měl jsem svoje auto, nějaké peníze, svoji dílnu, laboratoř… a byl jsem zase sám.
Prvních pár týdnů jsem se zkusil živit jako námezdný mechanik a obchodník se zbraněmi, ale poptávka byla moc malá. Navíc jsem čím dál tím víc musel bojovat s tou spalující touhou po krvi, která mě v Soldenu málem stála prozrazení. Když jsem pak kdesi v západní části pouště svedl dceru svého zaměstnavatele jen kvůli její krvi a byl jsem zase na útěku, byl jsem pevně rozhodnut.

Když nedokážu ovládnout tu bestii ve mně, musím ji zabít. A sebe taky.

A pak jsem je uviděl. Karavanu, dlouhý zástup lidí připoutaných k sobě, táhnoucí se přes celý obzor. Věděl jsem, že jeden či dva z malorodů se živí chytáním otroků, ale v takovémhle měřítku… To nebylo SPRÁVNÉ. Nikdo přece nemá právo jiného zotročit, tím méně kvůli krvi. Nemohl jsem to tak nechat.
Než jsem si uvědomil, co vlastně dělám, můj vůz se hnal vstříc kordonu jejich ostrahy. Srážka, střelba, krev, padající těla. Když se prach usadil a já uviděl tu zkázu, chtěl jsem to skoncovat znovu. Upíři, než by nechali své otroky utéct, je radši postříleli a pak se vrhli na mně. Jako dravé šelmy. Jako ZVÍŘATA.
Naštěstí ale nezabili všechny. Po usilovném hledání se mi podařilo nalézt jedince, kteří vyvázli téměř bez zranění, a s jejich pomocí pak další, kteří na tom byli sice hůře, ale kterým jsem dokázal pomoci. Operoval jsem celou noc a kus dne, osmnáct hodin v kuse než jsem si mohl konečně trochu odpočinout. Ne že bych to potřeboval tak jako dřív… Nakonec se mi podařilo zachránit sedmnáct lidí. Sedmnáct z dvou set. Strašlivá představa, že? Být příčinou smrti tolika lidí. Byl bych to asi se sebou na místě skoncoval, ale překvapila mě reakce těch zachráněných lidí.

Nic mi nevyčítali, nepronesli vůči mně jediné zlé slovo. Naopak, byli mi vděční, vděční, že jsem alespoň je dokázal zachránit „od osudu horšího než smrt“. Horšího než smrt. Musel jsem se téměř smát. Ano, je to horší než smrt, každým dnem se dívat do tváří lidí kolem sebe a vidět jenom pulzující cévy, po jejichž obsahu tak toužíte… Ještě téhož dne jsem po dohodě se zachráněnými vybral jedno z měst v dosahu, naložil jsem všechny lidi a všechen použitelný materiál a vydal jsem se na cestu. Zachránění, ti zubožení chudáci zmučení hladem, mi děkovali za každý gram té instantní břečky, kterou jsem za dobu svých cest začal téměř nenávidět. Děkovali mi za kafe tak otřesné, že jsem se ho zdráhal pít. Děkovali mi za cigarety, které by odmítli i vězni na samotce. Někteří z nich mi dokonce slibovali odměnu za jejich záchranu, ale já odmítl.
Došlo mi totiž, že jsem to neudělal pro peníze, pro slávu, ani pro nic podobného. Udělal jsem to pro ty lidi a taky pro sebe. Udělal jsem to, abych jim i sobě dokázal, že na světě ještě existuje lidskost, soucit, porozumění. A taky spravedlnost. Nebo ne? Co když je společnost tak zdegenerovaná, že mimo Gabrielovu ideální zemičku vše funguje tak, jak jsem to viděl na poušti? A kdo ty lidi chrání, tam za hranicemi Říše Světla, Království Nebeského? Co když jsem já tím, kdo se má po téhle cestě vydat, a srovnat tak všechny staré dluhy, za lidstvo, za Alice, za Moniku, za Simona i za sebe?
Ano. Tohle byl způsob jak splatit společnosti své dluhy a vrátit upírům všechno co mi způsobili. Založím si vlastní společnost lovců a nastolíme za hranicí Říše Světla vládu spravedlnosti!

Během cesty za mnou stále chodil jeden nadšený mladík. Neustále mi děkoval za záchranu, ptal se, jestli jsem lovec upírů, a že „to musí být skvělé, pomáhat lidem a chránit je před temnotou“. Snažil jsem se ho odehnat, ale byl neodbytný. Když mě požádal, zda by se ke mně mohl připojit, rázně jsem ho odmítl, nechtěl jsem riskovat život nikoho tak mladého. Pak jsem ho viděl cvičit s mečem, který si přivlastnil z kořisti po upírech. Nic takového jsem předtím neviděl. Mladík mi vysvětlil, že jeho otec byl vyhlášeným učitelem šermu. A že padl v boji s upíry, kteří zotročili celou jeho vesnici. A on by rád kráčel v jeho stopách a splatil upírům dluh za svého otce. Kdyby navíc přitom mohl pomáhat potřebným a chránit ty, co potřebují ochranu, byl by to prý cíl, za kterým by šel až do konce. Ještě ten večer složil přísahu; „Jakože je nebe nad námi a zem kolem nás, přísahám ve jménu soucitu, lidskosti a spravedlnosti, že budu bojovat za ochranu lidstva, postavím se každé hrozbě, která lidstvo ohrozí a vytrvám ve svém poslání až do konce, ať je jakýkoliv.“

Tak se ke mně připojil Swordboy. O dva dny později, při vysazení zachráněných, došel vysoký černoch až ke mně a prohlásil, že zůstane s námi. Swordboy mu prý vše vysvětlil a rád se k nám přidá, nemá kam jít a naše cesta se zdá jako ta, po které by chtěl dál jít. A tak jsem získal Jamala. Další na sebe nedali dlouho čekat. Torch, Jamalova dobrá přítelkyně a mistryně pyrotechniky. Ichabod a Ulrika, pár pobožných válečníků, šířící slovo boží ocelí a střelným prachem. A nakonec Cyborg, počítačový virtuos s biokybernetickýma rukama, poslední živý člen Hellhound Gangu a bývalý nejlepší přítel mého bratra.
Zažili jsme spolu už hodně, dobrého i zlého, mnoho těžkých chvil jako nutnost zabít Swordboyova otce-proměněného, rozchod Ichaboda a Ulriky, který málem roztrhl naši skupinu vedví, a v neposlední řadě též moje odhalení coby upíra, kdy trvalo mnoho hodin přesvědčit Ichaboda aby mě nezkoušel zabít a mnoho dní, aby mi zkusil (nejen on) věřit. Všechny ty těžkosti však naše skupina přežila a ze všech vyšla silnější a pevnější, než kdy dřív.

I přes všechny neshody máme totiž společný cíl, společné poslání. Pomáhat a chránit. Bojovat s temnotou a šířit vládu soucitu, lidskosti a spravedlnosti. Přesně podle členské přísahy a našeho hesla: Soucit a spravedlnost – Solace and Justice. A přesně podle našeho názvu – JUSTICE. Tak si říkáme, v to věříme a to přesně hlásáme a šíříme světem. J(amal)U(lrika)S(wordboy)T(orch)I(chabod)C(yborg). A moje maličkost, Elijah Winthorpe. Lovec upírů proměněný v upíra s životním cílem všechny upíry vyhladit. A až se to stane, udělám si malou zastávku. V Soldenu, za starým přítelem. A tam to skončím i já.

Unless otherwise stated, the content of this page is licensed under Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License