Fleremy Speeddraw byla vždycky silnou osobností, ačkoli málokdo ji doopravdy bral vážně, jako partnera. Dokud se od ní nepoučil.
Když se protloukala jako psanec krajinou, byla její součástí a dělala si, co chtěla. Nikdo jí nenařizoval, co je správné a co ne. Vysloužila si několik drsných zkušeností, ale nezlomila se. Ani se neohnula. Na tváři země dosud přežívali jen ti nejsilnější a ona byla rozhodnutá se jednou takovou stát. Byla odhodlaná využít všechny a všechno ve svůj prospěch. A raději nikomu nevěřit. Stala se dravcem, Ocelovou vránou. Silueta vysoké černovlásky v modrých šatech se smrtonosným deštníkem v ruce se stala v pohraničí známou a leckým i obávanou.
Stejně jako existují lovecké skupiny chránící, putující, vraždící a nechávající se najímat osadami, dají se v krajině nalézt i karavany smíšenců a podvrženců, kteří dělají, co chtějí nebo co musejí. Také místa, kde žijí nepřizpůsobiví. Tábory, rozvaliny, stísněné rokle plné příšer, malá barbarois.
Fleremy některá taková místa poznala. V některých ji znají jako někoho, koho si nechtějí rozházet, jinam se už dívka nikdy nechce vracet. A v jedné takové karavaně nalezla starce, který jí byl povědomý. Znal její minulost a vysmál se jí, než naposledy vyplivl hlen a krev. Nechal si říkat Ještěr a svoje i její tajemství si vzal do hrobu. Nenáviděla pak svět o to víc. Protože díky Ještěrovi si uvědomila, že i když se snaží sebevíc, vždycky jí něco unikne.
Ovšem to neznamenalo, že by se o to přestala pokoušet.
Patriarcha Gabriel byl ale něco naprosto jiného. Našla někoho, kdo s ní mohl nejen soupeřit, ale kdo ji dokázal doopravdy pochopit. Nabídl jí oporu, směr a… smysl. Jako by ji znal. Jako by věděl, po čem Fleremy touží. Ona byla příliš chytrá na to, aby si neuvědomila, jaké perspektivy najednou existují.
Naděje.
Krátce poté nastoupila do služeb Království.
Nedlouho po tom, co patriarcha adoptoval Alici, se stala domácí učitelkou obou dětí a vytvořila si k nim hluboký vztah. Poznala jejich odlišnosti a temperament, skrytou dospělost a rány na duši, které si nesly a tolik jí připomínaly ji samotnou. Snažila se, aby vedle krušných chvil výcviku měly prostor i pro bezstarostné mládí, které ona sama nezažila, a pokoušela se co nejvíce oddálit okamžik, kdy nenávratně dospějí a … přestanou ji potřebovat.
Ale jednou se to stát muselo a když se tak stalo, pod nohama se jí znovu rozevřela nejistota.
Po odchodu patriarchy a Rhombově nástupu byla její pozice definitivně zrušena, Rhombus ji nikam nepřijal a pocítila překážky i na dalších stranách. Její životní situace se rozpouštěla, najednou se Fleremy stávala nevítaným hostem.
Po jedné aféře, která příliš čpěla politikou a osobní mstou, přestala učit i na rodící se univerzitě. Už jí to nepřišlo kdovíjak užitečné.
Ale toho, co v ní tolik let klíčilo díky blízkosti Whiteovic rodině, se nevzdala. Nejdřív je potřeba zavést pořádek v praxi. A co si skrze svoji minulost velmi intenzivně uvědomovala, byl fakt, že ideály jsou mírumilovné a zářivé, jenže skutečný život a historie, ty jsou násilné. Je mutant. Nežádoucí. Schopná a nebezpečná. A loajální… těm, kteří o to nestojí.
Gabriel mladší se jí vyhýbal. Alice zůstávala na cestách, oddělená od Soldenu, přejmenovaného na Gabriel City.
Některé zákony ji stavěly na hranici legality. V jednu chvíli ji možná proto kontaktoval Řád Jana Zhotovitele, tajný spolek a opora pořádku. Nabídli jí práci v utajení a požádali o to, aby infiltrovala organizaci Milton. Řekla, že si to rozmyslí. Řekli, že ji naléhavě potřebují.
Znovu jim zopakovala, že o tom bude přemýšlet.
V následujících týdnech se její pozice v Království rozdrolila jako měkký pískovec. Ocitla se v podezřelých situacích. Na okraji. Dokonce ji zatkli. Neskutečně ji to žralo, diskriminace si užila dost. Když se v ní konečně něco zlomilo, navštívil ji Gabriel. Bylo to krátce předtím, než se stal hlavou církve. A vysvětlil jí, že potřebují její hněv, její zničenou reputaci a pověst zrádkyně. Protože jedině tak nepřátelé uvěří, že Fleremy změnila stranu.
Zeptala se ho, jestli na jejím názoru vlastně vůbec někdy záleželo.
Omluvil se. Pravil, že říše je příliš mladá na to, aby unesla kompromisy a pravou svobodu. I to málo, co jí měli, bylo vystaveno velkému tlaku. Pokud jí záleží na tom, aby byl svět lepší, Řád Zhotovitele jí navrhl tuto cestu. Ona si ovšem může vybrat i volbu skutečně odejít a už se nevrátit.
Zeptala se ho, jestli by ji nechali.
Potvrdil, že ano.
Tak to vyzkoušela.
Odešla. Doslova zmizela z mapy a po dvou měsících se ponořila do podsvětí plného lidí na okraji, nepřizpůsobivých, uražených, rebelských. Zapadla, našla si své místo. Brala to jako dovolenou nebo odchod na odpočinek.
Trvalo další měsíc, než ji to definitivně přestalo bavit. Tou dobou už měla tipy a kontakty na síť, kterou odněkud řídil Milton. A v hlavě jí hlodala myšlenka, že by ten nápad s infiltrací vlastně mohl fungovat. Začala být aktivnější, zajímat se. Tančila na hraně mezi tajným životem a terorismem. Dokonce si jednou vysloužila i zatykač v jedné provinční vesnici.
Když se vrátila do Gabriel City a proplížila se tajnými stezkami dovnitř, našla svět, který ji doopravdy zajímal, plný rozporů, bolestí a nadějí.
Vyhledala Reece, muže, který působil v podsvětí i Řádu, a on opravdu vypadal zaskočeně. Možná nelhali, když jí řekli, že může jít a že ji nebudou sledovat.
Požádala o schůzku. Místo ní dostala instrukce. Čas a místo setkání za několik dní. Ale zaujala ji druhá část. Opět čas a místo, tentokrát šlo o informace o nějakém vězeňském konvoji. Měla se na svoji schůzku dostavit s těmi, kdo v konvoji pojedou. Jinak řečeno, měla za úkol je unést.
To znělo jako vážně pořádný kus švandy.
A tak se zase setkala s Alicí, pokořenou, zhrzenou a nešťastnou. S Garrym, který měl příliš pronikavý a podezřívavý zrak, a s Lumem, který naopak ztělesňoval nevinnost a odhodlání mládí…
