Gabriel White
snow_by_archiaoryix-d31y9qr.png

Po připojení se u Celtownu se Gabriel stane součástí Hand of God. V boji za svoji svobodu i svobodu světa odhalí vlastní arteficiální počátek, zničí své dvojče - zlého bratra, zachrání mladšího Gabriela - budoucího spasitele světa, kterého vychová, a setká se i s matkou, Alicí, která mu dala život za cenu ztráty toho svého… Jako vůdčí osoba Hand of God i Království Božího se v tomto koutě světa stane legendou.


Do této oblasti jsem se dostal před 20 lety coby součást jednotky ze severu, která měla za úkol zlikvidovat Tor Vampir. Bláhová naděje. Celá jednotka čítající kolem 500 mužů byla zlikvidována v jediném masakru, kdy se otevřely brány Tor Vampiru a sami Páni se vydali do boje, aby neriskovali poškození své předrahé pevnosti. I když, Páni, dnes už vím, že ti upíři, kteří proti nám stáli, byli spotřební zboží. Nic víc než položky na odpis. Ti skuteční byli uvnitř, v bezpečí. Jsem poutník, lovec upírů, bojovník Boha. Nemám jméno. Bezejmenný cestovatel, to je to co mě vystihuje nejlépe. Většinu času na cestách sám, občas se přidám k jiným cestovatelům, ochráncům vesnic a měst v okolí, ale potom se od nich zase oddělím a pokračuji dál svou cestou.

To alespoň platilo, než jsem potkal skupinu lovců upírů „Armáda Nebes.“ Usadil jsem se v Tulse, nadělal jsem si tam spoustu přátel, ale také pár nepřátel. Vyrážel jsem odtamtud do okolních měst pomáhat v boji proti upírům. Jednoho dne do města přijela právě skupina „Armáda Nebes“ s pěti dobře vybavenými auty, dostatkem zbraní a nábojů a hledali náhradu za jednoho nedávno padlého člena. Domluvil jsem se s velitelem, Deanem, že se s nimi svezu do Fayethvillu a tam se oddělím a budu pokračovat dál do Pormontu. Každý rok jsem se tam jezdil poklonit před tváří Boží, pomodlit za všechny co jsem znal a pomoci mnichům tamního kláštera. Dean vypadal na člověka na správném místě. Skupina mi, ač jsem si to nechtěl přiznat, postupně přilnula k srdci. Všechno co dělali, dělali, aby pomohli co nejvíce lidem bez ohledu na sebe. Každé ráno jsme zahajovali modlitbou za padlé členy. Zarazilo mě, že všichni, bez výjimky, byli věřící. Řekl bych, že to ale není až tak překvapivé vzhledem k tomu, v jakém světě to žijeme. Jejich patronem byl Archanděl Michal, který shlížel na jejich činy a který byl vlastně jejich pravý vůdce. Dean byl jenom prostředník. Naučil jsem se s nimi žít a milovat je, a když jsme po půl roce dojeli do Fayethvillu, nedokázal jsem se s nimi rozloučit. Místo toho jsem je přemluvil, abychom všichni strávili nějaký čas v Pormontu.

Bylo to krásné období, ale tušil jsem, že i to jednou skončí. Nechtěl jsem však o tom uvažovat. Zmíním se i o svém jménu. Kvůli mým skoro bílým vlasům mi začali přezdívat „White.“ Jméno Gabriel mi dala stařenka v jedné vesnici, kterou jsme zachránili před útokem zombií. Vytahoval jsem ji zpod sutin domu, a když mě viděla proti slunci, patrně si myslela, že už je v nebi a vidí anděly. Ostatní to zaslechli a tohle jméno mi už zůstalo. White se tak posunulo za něj a vzniklo z toho jméno, které používám dnes – Gabriel White. Jak jsem tušil, mé putování s Armádou Nebes mělo brzy skončit, nikdy bych ovšem ani v nejhorších nočních můrách netušil, že to skončí tak tragicky. Nedaleko od Fayethvillu před týdnem dopadla nukleární hlavice. Přijížděli jsme zrovna k němu. Zrychlili jsme, jak jsme mohli, abychom pomohli případným přeživším. Na takovou vzdálenost nebylo možné určit, kam přesně dopadla. Ve Fayethvillu jsme našli všechny obyvatele v podzemních skrýších a bunkrech. Byli naživu. Pokračovali jsme tedy dál na západ. Na cestě na nás ale zaútočila ohromná skupina zombií. Nevěděl jsem, kde se tam vzaly, ale byly všude okolo. Táhli s nimi i Beastdogové. Přehnali se přes nás jako přílivová vlna. Všude výbuchy, křik, střílení, palba zbraní. Doráželi na nás dva dny, potom se naše formace zhroutila, většina byla mrtvá, a když se rozpadla formace, zemřeli skoro všichni. Nakonec jsme zůstali jenom já a Dean. Zombií už ale nezbývalo moc, snad jenom 10, 20. Když jsme jejich počty snížili na 15, dostal Dean smrtelný zásah do břicha. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo a začal jsem střílet mnohem rychleji a přesněji. Smysly jako by se mi zostřily, ruce zpevnily, mysl uklidnila a rozjasnila. Byly mrtvé, všechny do jedné. Vrátil jsem se k Deanovi, jenom abych viděl, že je v poslední křeči. Poprosil mě, abych ho zabil, aby to měl rychle za sebou. Nemohl jsem mu odmítnout, po dlouhé době to byl první člověk, kterého jsem skutečně považoval za přítele. Čistý průstřel hlavy. Teď sedím na vracích našich aut a čekám, až přestanou dorážet ti otravní beastdogové a další zombie, které se sem slézají, cítí pach mrtvých. Potom je pohřbím a budu pokračovat dál svou cestou.

Unless otherwise stated, the content of this page is licensed under Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License