Gabriel Junior
f2b440b571417e869b1e8f502f401629-d3ighpe.jpg

Nar. 12132 v laboratořích Dolores. Ve třech letech byl přijat do péče Hand of God. Vyrůstal po boku svého bratra, kterému si ale zvykl nazývat otcem. V dětství projevoval celu řadu talentů, aby se v době jeho dospívání ukryly pod povrch nadprůměrného chlapce. Život v Soldenu mu dal dobrou bojovou a filozofickou průpravu; k tomu, aby mohl jednou nabýt opravdové výjimečnosti, ale ještě dosti schází.
Po setkání s Alicí nikdo nepochybuje o tom, že pokud má Gabriel mladší překročit svůj stín a odhodit temná tajemství svého nitra, bude ji potřebovat.
V roce 12148 odešel ke Kyrillovi do Asyla. Přibližně po roce ho ale zabil a znepřátelil si asylské upíry. Takřka ho to stálo život.

Forever...


12 144
Měsíc shlížel na obrysy staveb rýsující se proti tmavému obzoru jako kosti prapodivného zvířete. Lešení a jeřáby vykreslovaly bizarní stíny na kamenné základy, kde se v lehkém vánku pohupovalo několik lamp rozmístěných tak, aby osvětlovalo nejdůležitější části staveb. Zvuky tesařů a kameníků už dávno utichly a nad oblastí se prohánělo jen několik netopýrů lovících hmyz.
Netopýři a osamělé hlídky. Gabriel mladší seděl vysoko nad zemí na nebezpečně vyhlížejícím trámu trčícím do prostoru. Tady jednou bude velké okno, nyní pouze v náznacích. Gabriel se opíral o traverzu a zadumaně sledoval poblikávající okna Soldenu. Rád tu sedával. V zamyšlení si poťukával pravým ukazováčkem o dolní ret a trochu při tom krčil čelo.
Čekal.
Už několikerou noc vyhlížel. Nevěděl přesně, co má očekávat, ale jeho vnitřní smysl mu napověděl, že je to něco důležitého.

Bylo mu dvanáct. Byl už skoro mužem. Ostatní se k němu chovali jako k dospělému, i když on sám někdy cítil, že mu schází moudrost a zkušenosti. Paladini a otec pro něj měli jen málo času, kdy se mu opravdu věnovali, proto většinu doby věnoval pozorování a byl v tom dobrý.
AMEE vždy odpovídala na jeho zvídavé otázky a zpřístupnila mu mnoho databází, ale Gabriel neměl dost trpělivosti na to, aby si je svědomitě pročítal. Měl zkušenosti, že ty důležité věci k němu přicházely v pravý čas, a naučil se tomuto svému talentu důvěřovat.
Stejně jako poslední dobou, kdy se ho zmocňoval neklid kvůli události, kterou očekával.

Netopýři změnili dráhu svého letu a jejich pištění znělo z větší dálky.
Nebyl sám.
Gabriel se vyšvihl na všechny čtyři a potom se postavil. Zavětřil a pomalu se otáčel; hledal, kdo je s ním. Nebál se. Vítr mu cuchal vlasy a lehce pokoušel jeho rovnováhu. Trám zaskřípěl.
O několik metrů dál, blízko budoucí věže, se zhmotnila temná silueta. Na Gabriela se upřely oči jako zářící diamanty.
Gabriel se usmál a vykročil jí vstříc. Natáhl ruku.

Postava proti němu se odrazila a překonala hlubinu mezi trámovím s nelidskou lehkostí. Sotva se znovu dotkla podkladu, odrazila se ještě jednou a vrhla se ke chlapci. Slabé světlo měsíce se zalesklo na obnažené čepeli.
Gabriel polekaně ucukl a udělal několik kroků nazad. Sklonil hlavu a vrhl se vpravo. Ostří zazvonilo o traverzu za ním. Další odraz. Chlapec doskočil na trám o několik metrů níže a rozběhl se po něm. Pronásledovatel zaváhal jen chvíli. Je to jen mezi nimi. Hon v útrobách stavby začal.

Gabriel u sebe měl jen krátký nůž a rozhodně ho nechtěl zkřížit s mečem jeho oponenta. Zadýchaně vyšplhal na pevnější plošinu a dovolil si krátké ohlédnutí. Znal to tu lépe, dokázal si udržet náskok. Ale ne moc velký.
Kdo je to? A jak se sem dostal?
Někde pod sebou uslyšel poplašný hvizd. Takže už o něm vědí.
Rozběhl se na druhou stranu ke schodišti vedoucímu dolů. Mohl by ještě zkusit výtahové šachty s lany, které tu byly. V nouzi.
Zakopl…? Na chvíli jako by mu zvláčněly nohy a on tvrdě dopadl na prkna. Uslyšel za sebou spěšné kroky a překulil se. Právě včas. V hrudi se mu usadila studená hrudka strachu. Vykopl a něco zasáhl. Ještě několik metrů.

Nebude utíkat. Odhodlaně se otočil k útočníkovi a napřáhl před sebe ruku. Soustředil se a pocítil, jak z něj vyšla síla. Srazila se ve vzduchu s něčím nehmotným. Tvor před ním zavrávoral.
Gabriel vycenil zuby v úsměvu a zesílil svůj tlak. Pronásledovatel se nahrbil úsilím, ale začal couvat k okraji plošiny.
Chlapec se nejistě postavil a dál nepolevoval. Cítil, že dlouho již nevydrží, ale mělo by to stačit.
Meč zazvonil o podlahu. Bytost ho propalovala očima a odolávala, ale ne dost. Nakonec přece jen stanula na okraji hlubiny, plášť pleskal okolo jejích kotníků.
Ještě kousek, ještě kou… Gabriel ztěžka dýchal a plně se soustředil. Chtěl to zabít.
Chtěl to zabít?
Chtělo to zabít jeho.
Ale dozví se tak, proč?
Kroky na schodišti za ním. Měly by znít ale víc vpravo. Tady je…
Jeho noha šlápla do prázdna. Gabriel polekaně ucouvl, ale rovnováhu nezískal. Soustředění zakolísalo. Tvor vycítil svoji příležitost a Gabriela neviditelnou silou postrčil směrem k sobě.

Výtahová šachta.

Chlapec zamával rukama, ale nedokázal se udržet. Hmátl před sebe a doufal, že zachytí některé z lan vedoucích do hlubiny pod ním.
Zavadil o ně.
Hrudka strachu explodovala a celého ho ochromila.
Od schodiště zazněl výkřik. On sám nebyl schopen vydat ani hlásku, když ho tma obklopila a on se řítil dolů na dlažbu.
Pevně svíral lano, jenže nebylo zajištěné a volně se odvíjelo s ním.
Potom začalo zpomalovat, jak ho někdo nahoře brzdil.
I tak dopadl tvrdě a vyrazil si dech. V mžitkách viděl blížící se lucernu. Nějaké hlasy. Bolela ho hlava.
Asi na chvíli ztratil vědomí, protože když se probral, nesl ho paladin, kolem se míhaly postavy a zněl poplach.
Dostali ho?


Gabriel White byl vzhůru a rázoval nyní osvětlenou chodbou. Po boku mu kráčel Paul a podával hlášení.
“Gabriel s ním, zdá se, bojoval, ale nakonec byl shozen do výtahové šachty.”
“Jak je na tom?”
“Lépe, než jsme doufali, pane, to je na tom to divné.”
“Jak to myslíte?”
“Zachránil ho ten útočník.”
Patriarcha se zastavil a pohlédl na Paula. “Podrobnosti,” rozkázal.
Paladin se napřímil. “Slyšel jsem hluk a poznal jsem, že mladý muž je v nebezpečí. Spustil jsem poplach a vyběhl na zvonici. Zápolili pomocí telekineze, pokud mohu posoudit. A pak Gabriel ztratil rovnováhu a spadl do výtahové šachty.”
“A dál?”
“Já jsem to nemohl stihnout, ale ten útočník se vrhl k lanoví a zachytil ho. Zpomaloval pád. Dalo mi to čas, abych se k němu dostal a zneškodnil ho.”
Gabriel se zahleděl do tmy. “Tak to je zajímavé,” řekl zamyšleně. “Nejdříve navštívím mého syna. A vy připravte našeho zajatce k výslechu. Chci ho poznat.”
“Ano pane.”


Cítila bodavou bolest v zátylku a tlak za očima. Pamatovala si jen několik temných střípků toho, co se dělo, pár vzpomínek z doby, která mohla být jejím dětstvím, ale většinu jako by její mysl poztrácela nebo uzamkla na místě, kam se nemohla dostat. Sny byly jediným pojítkem s tímto podivným, ponurým světem minulosti, a po probuzení se vytrácely jako ranní mlha. Ta se nyní rozpouštěla, až byla dívka dokonale vzhůru. Ležela na posteli.
Otevřela oči a vzápětí toho zalitovala. Oslepil ji jas slunce pronikající mezi záclonami pokoje.
Kde to jen…
Byla noc a ona létala ve svitu měsíce, srdce plné radosti a touhy.
Má nějaký úkol. Tam, na zemi, maličký obrys.
Netopýři.
Znovu zamrkala. Nic víc se jí nevybavovalo. Zkusila si promnout oči, ale nemohla zvednout ruku.
Připoutaná. Jako obvykle.
Cože?
Zpropadená paměť!
Dveře se otevřely a stanul v nich vysoký bělovlasý muž. Nebyl zase tak starý.
“Probudila ses,” řekl tiše a zkoumavě ji pozoroval.
Necítila z něj žádnou hrozbu, přesto jí to nebylo pohodlné.
“Kdo jste?” zeptala se.
“Jsem patriarcha Gabriel White z Království nebeského. A ty?”
“Já…” Zamračila se. “Já… nevzpomínám si.”
“Včera v noci jsi zaútočila na jednoho z mých lidí. Zajali jsme tě.”
Dál na něho zmateně hleděla.
“Měla jsi misi zabíjet?” Pokročil směrem k ní. Zkusila ucuknout, ale nemohla se hnout. Vytřeštila oči.
“Já nevím!”
“Vzpomeň si.” Najednou stál velice blízko. “Dostala ses až do nitra Soldenu. Ohrozila jsi mého syna. A já chci vědět, proč.”
Věděla, že umí zabíjet. Věděla, že už zabila. Střípky jí napovídaly, že umí dobře bojovat, že umí hodně věcí. Ale nic o tom, proč je tady. “Já nevím,” zakňourala.
“Jestli nevíš, nejsi pro mě užitečná,” zavrčel Gabriel.

Jestli selžeš, nejsi pro mě užitečná…
Zavřela oči. “Nechci být užitečná.”
“Cože?”
“Nechci být užitečná!” vykřikla a napjala se v poutech. “Všechno, co jsem, je o tom, jestli jsem užitečná. Já už nechci. Nechci být nástroj!”
Gabriel se napřímil a přimhouřil oči. “Řekni mi víc.”
Vydechla. Cítila se vyčerpaně. Bolest hlavy se vrátila. “Jediné, co mám, jsou špatné sny. Neznám ani svoje jméno. Co si vybavuji, je pouze tma. Chci, aby to skončilo.”

“Otče,” ozvalo se za patriarchou. Otočil se. Ve dveřích stál světlovlasý chlapec, vypadal jako jeho mladší kopie.
“Co tady děláš?”
Dívka zírala na mladšího Gabriela. Včera na střechách. Jeho zděšený výraz a pád do hlubiny. Ona ho…
“Už nám neublíží,” řekl potichu chlapec. “Zachránila mě.”
“Hned potom, co tě málem zabila,” zabručel muž.
Ve dveřích se objevil Paul. “Pane, tohle byste měl vidět,” řekl.
Dívala se střídavě z jednoho na druhého.
Patriarcha vrhl krátký pohled na postel a pak odešel s Paulem.

Zůstala s chlapcem sama. Sledovala ho zpod přivřených víček a s překvapením si uvědomovala, že ho nějak zná. Lépe, než kolik naznačuje jejich setkání předešlé noci.
Opatrně se na ni usmál. “Ahoj,” řekl.
Rozezněla se v ní hluboko ukrytá struna, o které nevěděla, že ji má. Lítost. Sevřela rty.
Došel k její posteli a vzal její dlaň. “Já jsem Gabriel. Rád tě poznávám.”
Proč se na ni tak dívá? V očích ji pálily slzy. “Co chceš?”
Gabriel na ni povzbudivě mrkl. “Zachráním tě stejně, jako jsi včera zachránila ty mě.”
Zalapala po dechu. “Nikdo nikdy…”
Položil jí prst na rty. “Poznám, když je někdo dobrý. A to ty jsi. Budu tvým přítelem.”
“Gabrieli…”


“Ten čip, který jsme jí vyoperovali,” vysvětloval Paulus, “zdá se, že měl nějaký destrukční mechanismus. To děvče bylo něco jako rukojmí. A navíc bylo spojené s její nervovou soustavou. Řekl bych, že moc nelhala v tom, že nic neví. Všechno by mělo být v tom čipu.”
Gabriel zavřel oči. “Takže je to nějaká zbraň?”
“Živá zbraň,” přikývl paladin, “kterou jsme zneškodnili.”
“Co je na tom čipu?”
“AMEE na tom pracuje. Ale vypadá to, že jde o příbuzné technologie.”
“Takže je to dílo laboratoří Amarantheady.”
“Ne tak docela. Čip je jen doplněk. Ten zbytek…”
Gabriel se k němu otočil. “Nechceš mi říct, že…”
“Je vylepšená,” odvětil Paulus, “těžko říct, jak moc, ale zasáhli její genetický materiál. Tomu by odpovídalo i to její tetování.”
“Dolores,” zavrčel bělovlasý muž.

“Chci ji,” řekl za nimi Gabriel mladší. “Je pro mě důležitá. Nějak. Cítím to.”
“Ne,” zamítl to jeho otec. “Není to bezpečné.”
“Dokážu to,” řekl chlapec vzdorovitě. “Ona je oběť. Bude na naší straně. Je to člověk.
Líbí se mi. Budu jí říkat Alice.”
“Gabrieli!”

Setkání

Unless otherwise stated, the content of this page is licensed under Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License