Gabrielova zrada

Nikdy se mu nezdají sny. Někdy se jen letmo dotýkají okraje jeho nevědomí, aby po sobě zanechaly mlhavé vzpomínky plné touhy a nostalgie. Probouzel se náhle, bez pozvolného přicházení k sobě a stavu dezorientace. Věděl přesně, kdy vychází a zapadá slunce, jeho metabolismus byl neoblomný a přesný. Zůstávat vzhůru přes den mu působilo potíže, ne jako jeho pokrevnímu potomku lidské krve. Udržování zvyků i nároků svého těla považoval za správné a důvěřoval rytmu života a smrti, který určoval jeho každodenní existenci.

Jako když otočí vypínačem byl plně při vědomí, ale místo klidného ticha místa, které označil za svůj domov, jeho mysl zaplavil smutek beze slov a propastná prázdnota. Reflexy válečníka se spustily a on se vymrštil rychlostí takřka nepostřehnutelnou lidskému oku. Až hluboko v ulicích města se vedle automatizovaných reakcí na nebezpečí dostavilo poznání, co ho donutilo opustit své sídlo (jak eufemistické označení) a spěchat do nemocnice. Prázdnota dostala své jméno.

Rozrazil dveře a jeho pohled se střetl s hrůzou a šokem v Lionelově tváři. Byl od krve, jeho paže ležela několik metrů od něj a kauterizovaný pahýl spočíval na nehybné hrudi Jane. Jeho Jane. Už to bylo několik hodin, kdy její srdce přestalo tlouct a on vnímal jen slabou auru jejího vychladlého těla. Všechno, co do té doby dávalo smysl, vyvanulo a nechalo za sebou poušť. Poklekl a objal Lionela. Dovolil, aby se jeho myšlenky rozutekly. Mezi minulostí a přítomností ležela věčnost. Muselo to přijít, byla člověk a přála si jím zůstat, ale ne takhle. Ne takhle brzy. Ne tímto způsobem. Cítil, jak se Lionel zachvěl, když povolil sevření. „Gabriel,“ zašeptal na otcovu nevyřčenou otázku.
Hluboko pohřbené instinkty a pocity pootevřely vrátka svého vězení.
—-
Siberius ustaraně pozoroval dění ve městě. Našel si stanoviště, ze kterého mohl sledovat okolí nemocnice, i když to pro něj mohlo znamenat smrtelné nebezpečí. Astarioth, kdyby chtěl, ho mohl najít, ať už po čichu nebo jinak. Siberius se potil a žaludek měl sevřený strachem. Strašně se to tu pokazilo a on za to nesl odpovědnost, i když s tím vlastně nemohl nic udělat.

Přihlížel, jak se shromáždilo několik desítek obyvatel u narychlo vybudované pohřební hranice. Nepochyboval, že je určená pro Jane: zpopelnění je nejjistější cestou, jak zabránit jakémukoli zneužití lidského těla a Astarioth nic nenechá náhodě. Vzápětí ho také uviděl, jak vychází spolu s Lionelem z útrob nemocnice, nesouc v bílé látce zabalené ostatky. Něžně je položili na přichystané dřevo a postavili se naproti sobě, každý z jedné strany. Dívali se na sebe a paladin si uvědomil, že to je naposledy, kdy je všechny vidí jako rodinu. Z jejich rozpřažených paží vyšlehlo světlo a přeskočilo na hromadu. Sloup ohně zachvátil hranici s takovou dychtivostí, že oba o několik kroků ustoupili. V oranžové záři byl vidět upírův výraz s tolik ostrou a výmluvnou přesností, až se Siberius ještě víc schoulil. Noční ticho prořízl výkřik plný bolesti a zoufalství, který přešel do vzteklého zavrčení. Byl cítit až hluboko v kostech. Siberius si uvědomil, že tiskne víčka k sobě. Donutil se pohlédnout do dalekohledu, ale Astarioth už tam nebyl. Ucítil záchvěv paniky, ale tváře ostatních přihlížejících ho ujistily, že odešel směrem ke svému sídlu. Několik mužů začalo přinášet jakési kovové věci a jemu došlo, že jsou to zbytky Kyrilla.
Strašně se to tu pokazilo.
—-
Ve vzpomínce


Gabriel vystoupil z auta a vztyčil se do své výšky. Bílé vlasy mu volně spadaly kolem souměrné tváře, ze které se nedalo mnoho vyčíst. Spolu s ním přijela i AMEE, která od okamžiku, kdy vypnula motor, stála a sledovala město ve stínu hor, a Alice, přítelkyně Gabriela mladšího. Poslední paprsky zapadajícího slunce hladily krajinu a vrhaly dlouhé stíny na údolí Asyla.

„Podejte hlášení,“ požádal Gabriel tiše.
Všichni na něho hleděli. Nadechl se a pokusil se v několika větách shrnout neštěstí minulého rána. Nedaleko Asyla byl nalezen rozpáraný Kyrillův robot a krátce poté bylo napadeno i jeho fyzické tělo v nemocnici. Zrovna tam byla Jane Brightmoorová, Astariothova manželka, a oba během útoku zemřeli. Lionel ho pronásledoval, ale v denním světle nebyl schopen mnoho udělat. Nikdo vraha neviděl, ale Lionel tvrdí, že to byl mladší Gabriel.
Včera v noci pohřbili Jane a Astarioth odešel z města, aby Gabriela dopadl. Pak k ránu přišlo několik útoků z hor a Siberiovi muži se narychlo vrátili do města, aby pomohli odrazit nepřátele. Nyní jsou někteří zranění a zůstávají tady za městem.

Gabriel pokýval hlavou. „Kde teď najdeme Lionela?“
„Přes den je v nemocnici, ale jakmile zapadne slunce, jistě vyrazí ven…“
Patriarcha přehlédl zbylé Siberiovy muže. „Chci s ním mluvit co nejdříve. Ihned vyrážíme.“

Jako odpověď na jeho rozkaz se v hlubinách města rozječela siréna. Gabriel se s tázavým výrazem obrátil k Siberiovi.
„To je pro případ ohrožení,“ podal paladin vysvětlení, „v minulosti nebyla slyšet skoro nikdy, protože upíři drželi obrannou linii mnohem dál od kotliny, ale barbaroiské útoky se nyní dostaly až k hranicícm města. Zkoušejí nás, možná se ujišťují, že Astarioth je pryč…“ konec svého výkladu už říkal do vysílačky, protože se spolu s ostatními nasoukal do auta a vyrazil za zvukem sirény. „Domobrana hlásí podezřelý pohyb v okolí východních mlýnic.“
AMEE smýkla řízením. „Jedeme tam.“
—-
Odešli. Zůstala jen ona a Lionel. Pohár v jeho ruce už dávno změnil tvar, zbýval z něj ubohý pokroucený kus kovu. Přemáhal se. Zbědovaný, ztracený ve své nenávisti. Nedíval se na ni, přesto z něj cítila hluboké pohrdání. Bolelo to. Přece se znali a nyní tu před ní stojí někdo naprosto jiný, naprosto cizí.

„Řekni mi prosím, co se stalo…“ špitla.
Odpovědí jí bylo ticho. Strašlivé tíživé ticho umocněné tím, že ho nepřerušoval ani jeho dech. Provrtával pohledem protější zeď, zorničky stažené do malých bodů. Stála a bála se to ticho prolomit. Ale musela.
„Nemohl jsem nic udělat,“ řekl najednou, hlas suchý, bez emocí. „Nečekal jsem to. Neubránil jsem ji.“

Cítila smutek i za něj. Hrůzu z toho, že došlo k takové zradě. Nezradili jen jeho, týkalo se to i jí. Kde byl ten mladík, který před rokem opustil Solden a který nyní vrazil klín mezi Království a Asylany? Potlačila vzlyk. „Co se stalo? Co jsi viděl? Co jsi v něm viděl?!“ Hlas se jí zlomil ze strachu, co uslyší.
Lionelovi zaškubalo v čelisti. „On to chtěl udělat. Dělalo mu to radost! To jsem viděl.“

Odmítla tomu uvěřit. Možná byl donucen, možná ho někdo ovládal. „Byl to opravdu on? To by přece neudělal, byli s Kyrillem přátelé.“ Zavrtěla odhodlaně hlavou. „Co v něm bylo špatně? Není to přece možné, vždyť byl… vždyť je to přece… jak se cítil?“
Slova se jí vytratila na rtech, když na ni Lionel pohlédl. Zapotácela se. „V náručí mi umírala má matka a ty se mě ptáš, co v sobě nesl její vrah, když odtud zbaběle prchal?“ zasyčel.

Ztrácela ho. Lionel, jakého znala, se vytrácel ve stínech tohoto nového muže. To přejde, utvrzovala se. Všechno zase bude dobré. Jen potřebuje čas a důvěru, snažila se sama sebe přesvědčit. Moc to nepomáhalo. Všechno tohle je absurdní, šílené. Kam až bude muset sáhnout, aby mu dokázala, že je na jeho straně? Celá se chvěla, ale napřáhla k němu zápěstí v projevu naprosté odevzdanosti. „Vezmi si moji krev,“ zaprosila, „věř mi, prosím, jako jsi mi věřil dosud, jako i já věřím tobě. Musíš být silný-“
Lionelovi se rozšířily zornice a odhalil tesáky v pohrdlivém úšklebku. Na okamžik pocítila závrať. Napadlo ji, že ji na místě zabije. „Co to tu na mě zkoušíš,“ vyplivl odpověď. „Zmiz odsud a běž za svým Gabrielem!“

Neviděl ji. Kdo ví, co ve svém světě nyní viděl. Stála a nehýbala se. Po tvářích jí začaly stékat slzy.
Lionel se ovládl a znovu zabodl pohled do stěny. Vypadal vyčerpaně. „Pomohu vám najít mého otce. Ale není v tom milosrdenství. A ty už se nevracej. Jdi. Neohlížej se.“
Přes clonu slz našla dveře a vypotácela se ven. Ve své budoucnosti viděla důsledky této zrady. Možná bude muset zabít toho, koho milovala. Čekalo na ni její vlastní soukromé peklo.
—-
Do svítání zbývalo ještě pár hodin. Gabriel a Alice se schoulili ve svých pláštích v závětří několika křovisek a ošlehaných skal, zatímco AMEE poodešla stranou a našla si místo, odkud mohla pohodlně přehlédnout značnou část soutěsky. Stezka stále stoupala a zdálo se, že je hojně využívaná nejen zvířaty. Bylo slyšet několik osamělých cvrčků a tu a tam zatřepotání netopýřích křídel. V bledém světle měsíce se ale nic nehýbalo. AMEE splynula s okolím a stala se součástí noci. Čekala. Hlídala. Chránila.

Byl tam. Byl opatrný a nenápadný, přesto se nemohl rovnat jejím čidlům. Zdálo se, že také hlídá či pozoruje skromný tábor. AMEE co nejšetrněji probudila Gabriela. „Padesát metrů dál po cestě vpravo ve svahu,“ sdělovala informace, zatímco se sama přemisťovala.
„Chyť ho živého,“ zněl Gabrielův rozkaz do vysílačky.
AMEE pečlivě prohlížela terén před sebou a vyhledávala ideální trasu. Cíl si jí nevšiml a ona ho obloukem obešla. Stále sledoval tábor, když tu sbalil dalekohled a začal vstávat. AMEE se plynule odrazila a brzy pod sebou pocítila měkkou hmotu útočníkova těla.
Nu, možná je trochu těžká. Cíl překvapeně vyjekl a zůstal nehybně ležet. AMEE si s jistým tázacím algoritmem prohlédla tvář pod sebou. Právě přepadla Alici. Gabriel a Alice k ní ale právě spěchali. Tak kdo je toto?

Gabriel dvojnici nešetrně probudil. Alice se na ni dívala s takovým odporem a strachem, že se AMEE raději postavila mezi ně. Dvojnice otevřela oči, na okamžik vypadala vylekaně, ale pak zaostřila na trojici a výraz jí ztvrdl. Sevřela rty.
„Kdo jsi a co tady děláš?“ začal Gabriel výslech.
Dvojnice přelétala pohledem mezi ním a pravou Alicí. „Sleduji vás,“ řekla nakonec, „sledujeme vás po většinu cesty. Chceme vám navrhnout obchod.“
„My?“ opáčil Gabriel. „Myslíš Barbarois? Proč bychom měli poslouchat?“
„Protože máme v rukou Gabrielův život,“ řekla žena přesvědčeně.
„Co jste mu udělali?“ zajíkla se Alice a pevněji sevřela svoji zbraň.
„Žena před nimi se nehezky usmála. „Je nesmírně rozkošný, ten váš mládenec, ale je hloupý a snadno ovladatelný. Astarioth je už velmi blízko a udělá s ním krátký proces. To už tak rozkošné nebude.“

„Mluv dál,“ pobídl ji lovec.
Dál se děsivě usmívala. Místo dvojnice promluvil někdo jiný, z jejího břicha. „Zabijte Astariotha a zachráníte Gabriela. Nedotkneme se ho.“ Gabriel s trhnutím rozevřel ženin kabát a z oblasti pupku se na něj zašklebila druhá tvář. Vydechl odporem. Alice zakvílela a v příštím okamžiku ženu rozpáralo několik výstřelů. AMEE srazila zbraň stranou a Gabriel se odkutálel z dráhy střel.

Alice se chvěla a civěla na věc před sebou. Gabriel na ni vztekle pohlédl. „To jsme toho moc nezjistili,“ zavrčel. Dobře ale cítil, že tahle zrůda omámila jeho syna a použila ho proti nim všem. Rozuměl Alicině reakci.
Údolím doznívala ozvěna výstřelů a ve vzduchu se vznášel pach krve a výkalů. „Zabijte Astariotha a vrátíme vám Gabriela,“ zamumlala tvář na břiše.


Do úsvitu zbývala sotva hodina. Údolí se před nimi rozšířilo do kotliny, v níž snad kdysi dávno existovalo město. Trním porostlé zbytky staveb v sobě měly něco zlověstného a AMEE potvrdila, že ještě před pár okamžiky se to tu hemžilo různými tvory. Všichni jim ale šli z cesty.

Naproti ve svahu se zdvihalo několik plošin. Ačkoli to bylo daleko, dolehlo sem několik slabých zvuků a nepatrná záře. Potom přes okraj nejnižší z nich přelétl záblesk energočepele. Někdo právě přišel o zbraň.
Trojice vyrazila rychleji, než by to dokázal kterýkoli člověk. Ulicemi proběhli a nikdo je nezastavil, ani když začali mohutnými skoky stoupat po starém rozbitém schodišti. Ve vzduchu visel pach smrti. Jsou tak blízko – a přece pozdě. Na okolních skalách se rozzářily desítky očí v dychtivém očekávání. Nikdo si jich nevšímal.

AMEE se přehoupla přes okraj plošiny první a zastavila se. Před ní, takřka na druhé straně, klečel Astarioth, jednou rukou objímal šíji Gabriela mladšího a zvedal mu krk tak, aby mohl druhým spárem snadno bodnout jehlu do jeho krku. Gabriel se pokoušel o chabou obranu, v jeho rozšířených očích se zračila hrůza i triumf. Neznámá tekutina proudila do krkavice, zatímco Astarioth s takřka vlčím úsměvem sledoval AMEE.
Alice tlumeně vykřikla a prohnala se kolem AMEE. S napřaženou čepelí skočila po obou mužích. Upír se odrazil a s lehkostí sobě vlastní skončil o několik metrů výše na skalním útesu, držíc Gabriela za krk. Místem, kde před chvíli klečeli, prosvištěla Alicina čepel. Na zemi po Gabrielovi zůstala louže temně rudé krve a dál stékala z jeho hluboké rány na krku. AMEE si provedla analýzu a zhodnotila, že Astarioth se neusmívá, pouze ve své dravčí podobě nedokáže skrýt dlouhé tesáky. I jeho končetiny doznaly změn, v mnohém nepřipomínal onoho muže, s nímž se setkali přes rokem. Stín před nimi byl rozený zabiják. Provrtával pohledem Gabriela staršího, který se na plošině také objevil.
„Zadrž, Alice!“ vykřikl, ale dívka ho neposlouchala a zuřivě se vrhla vzhůru. Astarioth čekal nemožně dlouho, než se z bezmocným tělem vyhoupl ještě o něco výš. AMEE skočila a zachytila Aliciny nohy. Na několik dlouhých chvil zůstali všichni viset na skále jako ve zmraženém okamžiku, jen kapky krve dál padaly v děsivě pravidelném rytmu dolů na plošinu. Pak se Alice zhroutila a spolu s AMEE obě dopadly zpátky.
To be… con…

Asylum: Alice, Matthew, Lionel, Gabriel
Asylum.jpg

Save me

Děs z uvědomění své prohry okamžik předtím, než na sobě ucítil Astariothovo nemilosrdné sevření. Tohle je konec, nedokázal to. Ještě jeden zoufalý nádech. Hledal uvnitř sebe hlubinu svých sil, které se vynořovaly ve chvílích, jako je tato. Možná kdyby ho jeho podvědomí nezradilo… Zášleh naděje, když spatřil AMEE. A Alici. Krev. Bolest. Strach. Ublíží jí? Nemůže se pohnout, něco se s ním děje. Obklopila jej temnota. Vysvobození?

Celou cestu v autě strávil v deliriu, bičován vzpomínkami a pocitem vlastního selhání. Vybavoval si jen pár křišťálově jasných okamžiků, když se mu vědomí vracelo s novou naléhavostí a připomínalo neodvratitelnou přítomnost. Stisk Aliciny dlaně, zachmuřená otcova tvář, klikatící se rozbitá cesta, úsečné rozkazy paladinům.
Ztráta krve, přestálý hon a boj o život na něm vybraly svou daň. Žije. Zvláštní. Dokončil ten upír, co s ním zamýšlel? Nechtěl ho zabít, chtěl něco… horšího.
Pokud přeci jen přežije, co s ním bude dál? Kdy ta noční můra skončí?
Alice, Alice…

Nyní odpočíval v bezpečí, v tichu nemocničního pokoje. Hluboké škrábance na krku i různé oděrky měl ošetřené, do paže vedla hadička s fyziologickým roztokem.
Nebyl pokousán. Skoro v pořádku.
Ta věc, kterou mu Astarioth vstříkl do žil, ho stravovala zevnitř. Čelo se mu lesklo potem a v pravidelných intervalech ho zachvacoval horečnatý třas, jak jeho tělo bojovalo s podivnou nemocí. Astarioth ani Lionel se od včerejška neukázali, aby poskytli jakékoli vysvětlení. Lékaři se chovali profesionálně, ale odtažitě.
Město s vydatnou pomocí Království pokračovalo v partyzánské válce s nepřáteli z Creepy Mountains.

Gabrielovy oči, vždycky živé a pozorné, se nyní vážně upíraly na Alici. Jsou ještě světlejší, než jaké si je pamatovala, napadlo ji, když mu už kdo ví pokolikáté jemně sevřela ruku a plaše se usmála. Úsměv jí oplatil. Byl slabý, ale zvládne to. Určitě to přežije a zase bude dobře. Alice získá od Lionela lék, ať je to cokoli, a Gabriel bude jako dřív.
Opravdu?
Nejhorší už má za sebou. Zbývá jen maličkost… obklopená nejistotou a svíravou hrůzou. Do té doby na Gabriela dá pozor.
Astarioth přece není Dolores, která by dokázala stvořit nejděsivější věci, aby je všechny zahubila.
Alice se letmo dotkla svého tetování.
Nechtěla na to myslet.

Cítila, jak její životní energie odtéká a vsakuje se do Gabrielova zraněného těla. Bylo jí na zvracení a třásla se únavou, ale nepřestala. Krev, všude tolik krve… kousl ho Astarioth nebo ne? Hluboké rány na krku byly příliš mnohoznačné.
Zůstávali v tichu a skoro ve tmě, schoulení jeden k druhému. Někde kapala voda. Byl slyšet pravidelný dech Gabriela staršího. Jak jen dokázal v takovéto situaci usnout?
Astarioth se od chvíle, kdy se usadil u vchodu, nepohnul. Čas od času se odtamtud ozývaly škrábavé zvuky, jak se bytosti zvenku pokoušely najít cestu k nim.
AMEE stála uprostřed a také nedávala najevo nic.
"Měla bys spát. Hlídám já. Budeš potřebovat energii. Spánek je nejlepší způsob jak ho lidské tělo může nabrat."
Alice blýskla po AMEE pohledem. Ta plechovka tohle nepochopí. Gabriel její život potřebuje víc než Alice.

„Já nechci umřít,“ zašeptal a víčka se mu zachvěla. Pak otevřel oči a zaostřil na Alici.
Nesmí plakat. Musí mu dodat odvahu. „Neboj, dobře to dopadne, jsem tu s tebou.“
Gabriel úlevně vydechl. „Vždycky jsi poblíž, když tě potřebuju. Nechtěl jsem tě zklamat…“
„Ne, to ne,“ zavrtěla Alice hlavou. „Všechno je v pořádku.“
Zatvářil se zmateně. „On,… nedokázal jsem to,“ vzpomínal. „Zabili jste ho?“ Dýchal namáhavě a na čele se mu perlily krůpěje potu.
Umírá. Jsou tu v pasti. Kdo ví, kdy se dostanou do nemocnice. Musí vydržet. Astarioth jim dává nějakou šanci. „Ne, ještě ho potřebujeme.“ Jenže co potom?
Gabriel sevřel rty. „Řekla jsi mi, jak ho dostat. Můžeš to… dokončit. A pak… toho druhého…“
Alice cítila, jak se jí do očí derou slzy. „Prosím, odpočívej,“ zašeptala a odvrátila tvář, aby neviděl její zoufalství.

„Udělal jsem chybu,“ řekl Gabriel do jejich sdíleného ticha a vytrhl ji z úvah. „Udělal jsem chybu, když jsem odešel pryč. Tenkrát před rokem. Měl jsem zůstat s tebou.“
Stiskla zuby. Vážila si Kyrilla, ale ten teď byl pryč – proč vlastně? A ona cítila to samé. Kdyby ho neposlechli a zůstali spolu, všechno by dopadlo lépe. „Už je to pryč,“ zašeptala, svému hlasu moc nedůvěřovala a nechtěla dát najevo, jak moc se o něj bála, jak moc se o něj pořád bojí. „Už nikam neodejdu.“

Gabriel pomalu zavrtěl hlavou a vzdychl. „Cítím se podvedený. Jimi všemi. Po tom, co se stalo-“ odmlčel se.
Mohl mluvit o tisíci událostech, ale Alice cítila, že je to o její dvojnici, o té zrůdě, která ho obelhala. Dosud o tom nemluvil a ona si tolik přála mu porozumět.
Kousl se do rtu. „Byl jsem důvěřivý hlupák. Jak jsem si tě jen mohl splést?!“ Zamračil se. „Tolik jsem si přál, abys to byla ty…“
Byl tak zranitelný. I když v sobě nosil zaslíbení a naděje lidí v Království, tady na posteli pořád seděl drobný světlovlasý chlapec, ztracený na cestě k dospělosti. Jeho břemeno je na něj možná příliš těžké. Přála si ho ochránit přede všemi, přede vším.
Zdvihl její ruku a položil si ji na tvář. Byla horká. Zavřel oči. Z jejich vzájemné blízkosti ji zabolelo u srdce; několik dlouhých chvil se nehýbali, jako sousoší zamrzlé v čase. Beze strachu, malý okamžik míru a souznění. Sklonila se, aby ho políbila.

Když se ho dotkla, Gabriel ztuhl nějakým vnitřním napětím. Zhluboka se nadechl a v hlase mu zaznívala potlačovaná panika. „Prosím, pomoz mi. Bojím se sám sebe. Co dokážu způsobit, třeba i nevědomě.” Vzlykl. “Někdy mívám sny, které jsou živější než sám svět. Někdy… nevím, co je pravda a co lež. Vidím do lidí a znám jejich srdce,” drmolil dál. “A pak… myslím, že se dokáži vznést k obloze a přivolat déšť krve. V paměti vídám obrazy, jak ovládám města, která nalezla své vědomí, ale beze mne jsou jen otroky vlastního šílenství. Klaní se mi duchové živlů, které jsem spoutal řetězy poslušnosti. Někdy zabíjím nestvůry horší než sama noc a některé mají mou tvář a smějí se mi…“ hlas se vytratil.
Gabriel nikdy o svých vizích nepromlouval s tak děsivou přesvědčivostí. V pokoji jako by se šeřilo.

Něco se v něm změnilo, jako by se stáhnul a uzavřel. Čekala další záchvat, ale ten se nedostavil. Místo toho Gabriel rozevřel oči, ale pohled jeho rozšířených zorniček směřoval někam za ni. V tom pohledu se zrcadlila jeho vnitřní síla, kterou u něj občas cítila, převalovala se klidně a hrozivě jako kal na dně tůně. Vzlínala. „Podcenil jsem ho… Myslel jsem si, že vím, co dělám, ale byl… silnější. Neuvěřitelné.“ Promlouval klidným, věcným hlasem, nepatřičným pro jeho předešlý záchvat strachu. „Věděl jsem, ne, cítil jsem, že podlehne, chtěl jsem ho k tomu donutit, ale nestalo se. Všechno šlo, jak jsem předpokládal, ale on… ovládl se.“

Bezmoc. Cizota. Alice ani nedýchala, ledová ruka svírala její nitro. Byl to Gabriel, ale zároveň se z něj dralo něco, co nepoznávala. Součást Astariothova prokletí? Nebo to tam bylo vždycky? „Co mi tím chceš říct?“ zeptala se přiškrceně.
Zaostřil na ni, pocítila naléhavost jeho očí, náhle temných jako bezměsíčná noc. „Dovedu to. Když upír propadne své krvavé touze, dokáži ho porazit zevnitř. Když je na lovu, je pro mě zcela zranitelný. Mohu ho ovládnout, roztrhat, rozprášit. Ale on…“ nakrčil čelo a pocit cizoty ještě zesílil. „Ale on jí nepropadl. Plán to byl dobrý, i když místo toho druhého zemřela ta lékařka, pořád to mohlo vyjít. Unikal jsem mu a čekal, než…“
Neposlouchala. V mysli jí vytanula vzpomínka ukrytá hluboko, že ani netušila, že ji má.

Jas rudých očí kousek od její tváře. Strach. Hlad. Tichý důrazný hlas. “Ačkoli nemáme duši, naše srdce je jasné a silné, dovede tvořit i ničit, směřovat k pokoji i nenávisti. Je pevnější a opravdovější než lidské. Nikdy tohle nepochopíš. Čeho takové srdce nikdy nesnese, je područí, otroctví a nesvoboda. Rozumíš? Vstoupíš-li jednou do nitra Vznešených s úmysly vládnout, nákaza pohltí tvou duši a ani Bůh tě již nevysvobodí… Takhle nemůžeš vyhrát. Jen Vznešený může. Přemýšlej o tom. Už. To. Znovu. Nezkoušej. Jinak tě zabiju.”

Svět kolem ní se zatočil, její srdce jako by mělo přestat bít.
Proč teď? Kdo jí to řekl?
Gabrieli… O tohle tu jde? Aby se nechal pohltit tím zlem, tou silou z nitra upírů, která nezná slitování? Tohle mu ta čubka navykládala? Aby byl zničen svojí vlastní mocí? Co s tím máš společného?
„Ty… už jsi to udělal?“ Přerušila ho.
Zaznělo to jako výstřel. Záblesk světla jejího hlasu protrhl soumračné mlhy stahující se kolem jeho duše.
Zmateně zmlkl. Sklopil zrak a napětí mezi nimi zakolísalo. „Ne.“ Znovu na ni pohlédl a bylo v něm více Gabriela, kterého znala. „Ale dokázal bych to, vím to!“
Jen Vznešený může…

Stále ho ovíjely. Mohly vyhrát?
Její emoce a myšlenky jako by našly správné místo. Alice vztekle zavrčela a vyskočila. V příští chvíli seděla na posteli, nad ním, svírala jeho útlá zápěstí a skláněla se jen pár centimetrů nad jeho tváří. Oči byly tvrdé jako diamanty. „Ne!“ vykřikla.
Viděla v jeho tváři úlek. Vzdor. Odpor. Na krátký okamžik v nich spatřila jeho vnitřní boj na hraně ostří; ten, který musí vyhrát on sám. Pak se jeho zorničky stáhly a on přivřel nyní už světlé oči. „Alice,“ vydechl, „co to-“
„Nikdy, nikdy tohle nesmíš udělat! Rozumíš?“ Alice nemilosrdně drtila slova a vkládala do nich tolik přesvědčení, kolik byla schopna. „Ona ti lhala. Zničí tě to. Nepoznáš světlo od tmy a to tě zahubí. Neposlouchej ji!“
Gabriel na ni hleděl, ve tváři se rodil úžas, nový a nepoznaný jako narozený den. Jeho výrazem prorazila nevinnost, světlo života, které v něm tolik milovala a které toužila zachovat neposkvrněné. Jen on se takto dokázal dívat… když ho jeho démoni nepronásledovali. Její Gabriel.
Zachrání ho. Jako kdysi v té vzpomínce… Jen Vznešený může… Kdo to…
„Když se k tak vysokému upíru přiblížíš zevnitř, rozbije tě to. Chápeš? Jsi jejich opakem! Nesmíš přijímat jejich způsoby! Svět je to, co ty můžeš zachránit nebo zničit! Je to v tobě, všechny nás přesahuješ! My všichni to víme a snažíme se ti pomoct, ale udělali jsme chybu a naši nepřátelé tě přesto dokázali přelstít. Nemůžeme jít s tebou, můžeme ti jen ukázat cestu. Prosím, odpusť nám, prosím!“
Gabriel vypadal čím dál vyděšeněji.
„Tak strašně se o tebe bojím!“ vzlykla. Přitiskla jeho ruce ke své hrudi; oba tak mohli cítit, tlukot jejího srdce. „Bije pro tebe! Nesmíš k sobě pouštět zlo! Chápeš, že musíš zůstat naživu a musíš se držet od temnoty dál? Že nemůžeš pokoušet Boha a odhánět ty, kteří tě milují?“ Trhaně se nadechla.

„Alice,“ zašeptal Gabriel jemně a zatvářil se zahanbeně.
„Seš ten největší idiot, jakého znám!“ pokračovala a potřásla hlavou, když se jí zamlžil zrak slzami. „Neriskuj! Nenech se stáhnout temnotou, která na tebe číhá a čeká, až uděláš chybu! Větší chybu, než jakou už jsi udělal! Zapomeň na tu čarodějnici a na její lži! Hodně věcí jsem tu pochopila a až se uzdravíš, pojedeme my dva spolu postaru pomáhat lidem a já budu hlídat tvůj spánek, aby nepřišly žádné noční můry a budu tě chránit třeba i před tebou samým a říkat ti, co je pravda a co je lež…“ Chránit tě před tím, co v tobě není lidské.
Vzpomněla si, jak o lidskosti hovořil Lionel, tenkrát na střechách. Měl pravdu. O ni musí bojovat každý.
„Alice, Alice!“ uvědomila si, že už nějakou dobu opakuje její jméno, a zaraženě zmlkla. „Alice.“ Vzdychl. „Jsem to ale pitomec…“ omluvně pokrčil rameny a kousl se do rtu. „Promiň. Já…“ odmlčel se.

Je to vůbec tentýž chlapec, který před chvílí tak syrově mluvil o smrti druhých? Potřebuje ji. Jinak nikdy nenajde cestu ven. „Nesnáším tohle místo a jenom s tebou se teď cítím dobře. Jsem zmatený, všechno, co jsem plánoval, se zvrtlo, a přitom jsem si tolik přál udělat ti radost…“ jeho hlas přešel do šepotu, „jenomže jsi to nebyla ty, ale nějaká další věc, která mě zneužila…“ Jeho oči prosily o odpuštění a ji opouštěl děs, který ji před chvílí zachvátil.
Sklonila se k němu a tiše ho objala. Nevěděla, co na to říct. Nedokázala to.

Chtěl zašeptat ještě něco, ale tělem mu proběhla malá křeč, jak přicházel další záchvat. Zkusil to znovu: „Chci na světě chránit jen jedno. Tvoje štěstí… Už tě nebudu děsit. Budu se… snažit.“
Věřila mu. Po tvářích jí stékaly slzy a ona netušila, jestli ze strachu nebo úlevy.
„Chceš po mně hodně, a… bojím se, že… co jsem já… ale víc tomu rozumím… chci se řídit… srdcem… rozhodovat se… správně.“ Tvářil se statečně a povzbudivě. Mluvení mu dělalo čím dál větší potíže, jak mu začaly drkotat zuby. „Zkusím odpustit… omluvit…“
„Ššš, dám na tebe pozor,“ slíbila mu a hladila ho po vlasech, líbala jeho víčka a hřála jeho dlaně. Cítila, že to slibuje i sobě.

Držela ho, dokud Gabriel neupadl do neklidného spánku, pak Alice potichu opustila pokoj.
Stmívalo se. Ve vzduchu visela vlhkost v očekávání deště. Kráčela spoře osvětlenou uličkou a ve vysílačce poslouchala šum hlášení o střetech na periferii a v horách. Nezajímalo ji to.
Pokud už jsou zpátky ve městě, najde Astariotha nebo Lionela a nabídne jim za jeho zdraví, cokoliv budou chtít. Oba to přeci musí pochopit.
Opravdu?
I když je před Gabrielem nazvala zlem a temnotou, nedokázala je nenávidět za to, co mu udělali. Bolelo to. Když je Gabriel blízko, vzpomínka na Lionela bledla. A opačně, uvědomovala si.
Dokáže mezi nimi vystavět most a usmířit je? Oba jsou ztracení, každý jinak. A ona také.
Dokáže ona sama poznat, která cesta je ta její?

Something dark is coming


Setmělo se sotva před hodinou. Gabriel stál na střeše jednoho z asylských domů a poslouchal hlášení z vysílačky. Noc byla nezvykle tmavá, měsíc i hvězdy byly ukryté za hustými mraky hrozícími deštěm. Tu a tam viděl žlutou záři, jakou vydávaly hromady spalovaných těl zabitých bestií. Útoky z Barbarois podle všeho ustávaly a situace se uklidňovala. Doufal, že je to dobré znamení, že si nepřítel uvědomil, jakou tady nyní má Království převahu, a stáhl se. Paladini a vojáci byli rozmístění pravidelně po městě a disciplinovaně postupovali při jeho osvobozování, jak mohl patriarcha ve vysílačce sledovat.
Tentokrát ho osvobozovali doopravdy.

Před rokem, když se tu objevil poprvé, chvíli trvalo pochopit pravou podstatu věcí. Jejich intervence, zpočátku tak logická, se ukázala jako mylná. Asylum tenkrát nepotřebovalo osvobodit od upírů, ale od Království a jeho předsudků. Padla tehdy závažná rozhodnutí, která ovlivnila jeho život i život jeho nejbližších. Svět není černobílý.
Tentokrát byla situace jiná. Obyvatelé byli s přítomností paladinů srozuměni a spolupracovali, chtěli zastavit zlo z Creepy Mountains. Královští tak díky tomu možná byli schopni zastavit Barbarois, ale stále za cenu neúměrného množství mužů, kteří zde nakonec nezůstanou napořád. Gabriel si navíc nebyl jist, proč se ti tvorové tak urputně a za takovou cenu snaží město obsadit. Také mu vrtalo hlavou, jak se Benediktové zachovají dále, pokud se vrátí. Přesnou povahu jejich smlouvy s městem mu nikdo neobjasnil a on sám s nimi svou dohodu nijak přesně neformuloval. S dalšími rozhodnutími chtěl vyčkat do doby, až bude jasné, že Barbarois svoje snahy vzdalo.

Nasál studený noční vzduch a posunul si klobouk víc do čela. Ze strnulého postávání ho začínala bolet záda, ale necítil se tolik unavený; na odpočinek bude ještě dost času v hrobě. Ještě chvíli tu počká, pak se spojí s Alicí a společně se přemístí víc na sever.

Neuplynula ani minuta a pocítil na střeše přítomnost někoho dalšího. Obezřetně ji přehlédl a spatřil na protějším okraji siluetu skoro utopenou na pozadí temné oblohy. Poznal ho. Upíraly se na něj ohnivé oči, ale jinak Astarioth vypadal jako při jejich prvním setkání; dravé rysy, pařáty a tesáky, jak si je pamatoval ze střetu v opuštěné horské vesnici, byly pryč. Oblečen byl stejně, jen mnohem opotřebovaněji. Patriarcha se nadechl a ucítil jeho mentální kontakt. Po kratičkém zaváhání na něj odpověděl.

Zabili jste moji ženu, zazněl mu v hlavě hlas. Byl to hlas muže uvyklého rozkazovat, vládnout. Byl prost emocí, ale ukrývaly se v něm temné tóny hrozby a síly. Zabili jste mé přátele. Zranili jste mého syna. Porušili jste rovnováhu v tomto městě. Krátká odmlka. Jsem tím, kdo má oprávnění jednat s vámi o kompenzaci. Měl bych vyvodit důsledky.

Gabriel byl ve střehu, ale jeho šestý smysl mu napovídal, že jeho protějšek nepřišel kvůli boji. Astarioth se na chvíli odmlčel, a pak navázal. Nemohu jednat na základě osobních pocitů. Vy byste to měl chápat. Přivřel oči. Jsme v postavení, které nutí sledovat širší souvislosti a rozhodovat se tak, aby naše jednání odráželo naše cíle. Jsme nakonec představitelé svých lidí. Proto to, co se zde stalo, vás zavazuje k přijetí vaší odpovědnosti. Bez ohledu i na vaše osobní pocity.
Ačkoli nebylo jediné slovo řečeno nahlas, intonace napovídala hodně o Astariothově rozpoložení. Jeho hněv byl kontrolovaný, ale přítomný. Hypnotická uhrančivost byla vlastní snad všem upírům a Gabriel si uvědomoval, že tlak Astariothovy mysli byl neúměrně posílený několika emocemi pohřbenými pod vyřčenými slovy. Pro slabší povahy by toto setkání znamenalo bezvědomí. Gabriel jen vážně pokýval hlavou. „Ano, rozumím tomu a souhlasím.“

Upír studeně pokračoval: Náš kontrakt v tomto městě byl porušen protistranou. Jiné protistrany již nežijí. Gabriel v jeho hlase uslyšel osten zármutku. Nejsme zde nyní vázáni žádnými svazky. Odpovědnost za budoucnost města je nyní svěřena do rukou městské rady, tedy jejích zbývajících členů. Já opustím město a vyvodím důsledky pro Barbarois. Pro město je za daných okolností lépe, pokud tak učiním v co nejkratším čase.
Astarioth byl věcný, ale do jeho vystupování se vloudila stopa melancholie. Nebudu se sem vracet. Bez ohledu na… osobní vazby. Bylo by to nyní ke škodě města. Vy jste svými činy ukázali, že odpovědnost za Ocharivo můžete převzít. A měli byste tak učinit.

Gabriel ještě chvilku čekal, pak sklonil hlavu. Byl rozhodnut tuto výzvu či žádost přijmout. Už ji promýšlel dříve a sám ji považoval za nejlepší řešení. „Děkuji, Astariothe,“ řekl vážně, „uvědomuji si místní situaci a budu jednat v zájmu místních lidí a podle vašeho přání. Je pravda, že odpovědnost neseme a je mi opravdu nesmírně líto událostí, které nás přivedly až sem. Nechtěl jsem, aby se cokoli z toho stalo, ale nyní přijímám všechny povinnosti plynoucí z mého postavení ochránce města, o které jste v minulosti pečovali vy.“
Astarioth se na něho chvíli díval a nic neříkal.
Patriarcha pokračoval: „Přijměte mou omluvu a také slovo, že se o záležitosti Asyla postarám, jak nejlépe budu moci. A že zločiny, jež zde byly spáchány, budou spravedlivě potrestány.“

Gabriel se zprvu obával, že vyjednávání bude mnohem složitější. Vybavoval si, jak probíhalo jejich poslední setkání, a uvědomoval si, kolik sebeovládání musí stát za tímto rozhovorem. Sám musel pečlivě zvažovat svoje kroky a věděl, že jeho smírný postoj má na celé situaci nemalý podíl; kdyby projevil vůči Benediktovi sebemenší agresi, všechno by mohlo být ztraceno. Barbarois mu naznačilo, že by dokázal Astariotha zabít. Nechtěl to udělat, ale neváhal by. Proti němu upír, který zde už neměl žádné vazby, mohl učinit cokoli, přesto se rozhodl pro řešení, které nejspíše ochrání město, kde tak dlouho žil. Rozuměli si.

Vlna útočníků se rozpadla. Gabrielovi dávno došly náboje a nyní už se s nepřáteli vypořádával chladnou ocelí. Jeho kabát se zbarvil tmavou tekutinou, která z tvorů stříkala místo krve. AMEE držela pravou stranu a odháněla bestie od ležící Alice a zraněného Gabriela mladšího. Levou část bránil Astarioth. Stáli se proti společnému nepříteli. Plošina byla plná odporných těl. Další tvorové se neblížili. Zatím.
Ani si toho nevšimli, obzor zesvětlal a nastalo ráno. Patriarcha se otočil a srazil se pohledem s Astariothem. Cítil jeho takřka hmatatelnou touhu zabíjet. Dej mi jediný důvod, proč vás všechny nemám poslat do pekel, říkaly jeho oči. Válečník byl připraven vyrazit a střetnout se s ním.

Gabriel ho chápal. A žádný důvod, který by mu mohl poskytnout, aby to upír neudělal, nebyl dostatečný. Co nabídnout tomu, jemuž zabili milovanou bytost? Je něco jiného než odplata, co by mu nyní dávalo smysl? Upíří mentalita je navíc jiná, komplikovanější, mohlo se přihodit cokoli. I on sám cítil bolest ztráty, ztráty Gabriela mladšího, jak ho znával. To porozumění nyní pomáhalo a dávalo mu naději na to, že snad naleznou řešení.
Pokud bude muset, bude bojovat, aby zachránil ostatní. Pomalu zavrtěl hlavou.

Úsvit sílil, Astarioth příliš dlouho váhal a promeškal chvíli pro útok. Možná chtěl. Vycenil zlostně zuby a nakonec udělal několik kroků zpět do zákrytu. Na plošinu dopadly sluneční paprsky, které se ale pořád daly stěží srovnat se spalující nenávistí sálající z Benedikta.
Gabriel se dostal do výhody, nevyužil jí však. Slunce bylo jeho spojencem; ani upír velkorodu nevydrží jeho světlo dlouho. Musí se odsud dostat, ale nyní už to nebude snadné. Patriarcha si pomalu svlékl svůj kabát a sundal klobouk. Byla to dobrá ochrana před paprsky, i když jen dočasná. Obojí hodil směrem k upírovi a čekal. Doufal, že jeho nabídku přijme.

AMEE celou scénu sledovala a neříkala nic, i když Gabriel dobře věděl, že by toho měla na srdci hodně. Odvrátila pohled a raději se věnovala prohlídce okolí, jestli je nečeká další boj.
Astarioth přivřel oči. Zračila se v nich nedůvěra i jisté poznání. Porozuměl gestu. Napřímil se. Ještě chvíli na sebe hleděli a vedli nevyslovený rozhovor – nebo boj. Pak Benedikt udeřil pěstí do skály a kus od něj se objevil tmavý otvor vedoucí do nitra hory. Jeho odpověď na nabídku míru.
Gabriel neznatelně přikývl.

Muž na druhé straně střechy se neznatelně a smutně usmál. Stále mě překvapujete. Rád bych si myslel, že je mezi námi rozdíl. Úsměv unaveně pohasl. Patriarcha měl na chvíli pocit, že se nachází vedle aristokrata, který toho zná mnohem víc než jen bitevní pole. Nedalo se odhadnout, jak je upír starý nebo jaké je jeho postavení v jeho rodu. Nebo spíše bylo; Benediktové odlétli ve vesmírných korábech takřka před třinácti lety. Byl to velmi podobný pocit, jaký zažíval v blízkosti kohokoli z velkorodů, ačkoli se osobně setkal jen s Dolores a zprostředkovaně s Amarantheadou. Jako by se letmo dotkl nějakého tajemství, kterému nerozuměl. Jako by se tu nacházela spleť vztahů a motivací dalece přesahujících lidské uvažování. Dříve, než ho mohl lépe zachytit, dojem odezněl a zanechal v Gabrielovi pocit lehkého zmatení. Možná si s Astariothem přece jen rozumět nemohli, pouze sledovali blízké cíle.

Unless otherwise stated, the content of this page is licensed under Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License