Alice byla s jednotkou v pohraničí u nějakých skal. Objevila zapadlou rokli, ve které v nějaké jeskyni zřetelně pobývaly nějaké nepřátelské bytosti. Šlo o biologické ohrožení, mutanty, fanatiky. Ukázalo se, že je to nad jejich síly. Několik členů se odtamtud s Alicí vysekalo, ale dva byli stiženi nějakým posednutím včetně ní. Umírali, něco je pohlcovalo zevnitř. Alice měla dojem, že má halucinace, protože mluvila s Kyrillem. Pak se probrala a nic jí nebylo.
Je to nějaký čas. Nedokážeš odhadnout, kolik ho uplynulo, jako kdyby to nebylo důležité a všechno splývalo. Jak se ti pročišťuje vnímání, uvědomuješ si, že něco je špatně právě s tvým vnímáním. Ale lepší se to.
Ležíš na zemi. Je tu kamení, trsy trávy. Je teplo, ale ne horko. Slunce je za kamenným ostrohem, ale možná sem dnes už svítilo. Cítíš, že máš suchou tvář, možná trochu spálenou.
Nějaké věci jsou ale zmatené. Vlastně všechno je zmatené.
Nikde nikdo není. Amee je fuč. Chovala se divně. Ostatní…
Prohlédneš se. Pod žebry je hojící se zranění. Ještě bolí. Ale nevíš, jak staré je ve skutečnosti. Vypadá to vážně. A také rána na hlavě. Snažíš se vzpomenout, co se stalo.
Vyškrábeš se na nohy. Je odpoledne. Kolem je divočina. Tvoje vybavení… je celkem kompletní. Elektronika je vybitá.
Ale kde jsou všichni a co tady dělala?
Pak se objevil malý Lumo s Garrym.
Nevypadá to, že by poblíž byla civilizace. Jedním směrem jsou nějaké kopce a skály, druhým placka. Tím směrem vidíš obrys auta. Vašeho auta. Trčí tam jako výstraha, připomínka. Dojdeš k němu. Postrádáš vodu.
Auto je vyhořelé. Nepoužitelné. Sleduješ důlky po kulkách. Prohlédneš všechno. Auto je silně cítit po lihu. Sleduješ, kolem jsou lidské stopy. Tlačily auto. Ale žádné kosti. Je to dobré?
Lidé. Nenápadní, obyčejní, tuctoví. Mají temnotu v očích. Tajemství. Strach. Usmívají se, ale není to upřímné. Muži se obrací k vysokému kazateli. Dívá se nepřátelsky. Ale i on se bojí. Kolem běží pes a vrčí na všechny, kdo se k němu chtějí přiblížit. Je tu ticho. Nedůvěra. Jsou tu nízké domky, žádný se nedere hrdě vzhůru. Stísněné, obrácené jedním směrem.
Vesnice – nejmenuje se. Ves. Kostel nemají, nic nepomáhá. Ale mají kazatele a vůdce. Je jich jen pár (snad třicet?), rozhodně zanedbané a vymírající osídlení. Divné zvyky, málo lidské. O Ouijas nemluví, je to tabu. V oknech zavěšené trávové panenky proti uhranutí. Umetání země kvůli stopám. Kruh kamenů kolem vesnice.
Přijíždíte do vsi. Lidé se ohlížejí, spěchají. Na zemi je mrtvé tělo, které několik žen rozřezává a vkládá do velkých košů. Byl to člověk, ale ne tak docela. Zděšení z vašeho příjezdu. Cítíš kypící vztek. Je tam vysoký muž, kazatel. Hádáš se s ním. Ničemu nerozumíš. Je tam hřbitov, kde jsou náhrobky, ale žádná těla.
Najednou vnímáš své vlastní ruce. Je prudké poledne. Před tebou leží Andreas, jeden z vašich. Je mrtvý. Máš nůž, chvěješ se, máš horečku. Krev vytéká a vypařuje se v podobě znaků, které neumíš přečíst. Nikdo ti nepomáhá, nikdo ti nebrání. Začínáš u ramenního kloubu.
Setkání s Mluvčím. Osvětlí jim důvod zničení auta i to, že dva lidé jsou mrtví. Přesvědčení, že ona je posedlá a brzy zemře. Protože se setkala s Nimi. Nejsou ve vesnici vítáni. Nestojí o pomoc (nikdy nepřišla taková, která by něco zmohla). Klidně proti nim obrátí dav, pokud bude třeba.
Garry si všimne, že všechny domy stojí zvláštně orientované jedním směrem. Na východ ke skalám chybí okna, dvorky, cokoli. Vesnice se tím směrem obrací jen holými zdmi. Zpoza jednoho domu je pozoruje chlapec se zlýma očima. Je řízeně posednutý, syčí jako kočka. Když si ho všimnou, Mluvčí viditelně dostane strach a začne spíš prosit.
Výslech dítěte posednutého Ouias. Dozvědí se, kde je ta jeskyně. Před jejich očima začne být pohlcováno zevnitř. Děs. Nějaká démonská síla? Dokáží to zastavit, ale dítě bude ve špatném stavu.
Temnota. Věci jsou slyšet a cítit, ale ne vidět. Dva tví muži jsou ti nablízku. Tasená zbraň. Nepřítel je někde tady. Mihotání mnoha nohou.
Pak útěk. Někdo křičí. Venku… venku je Clive a něco se s ním děje. Děs, křik. Hroutí se na zem, objímá své tělo, ale je stále menší, ubývá ho, něco ho obírá o život, o hmotu, je to jako kráter, propadá se zevnitř, zoubky, nejdříve se mu hroutí hrudník sám do sebe, pak mizí břicho a hlava. Pak to přestane, z Cliva zbyly jen ruce a nohy uhryzané v kloubech. Zoubky, stovky zoubků, zavrtaly se do písku, byly prostě pryč.
Pak se něco pohnulo v tobě. Vykřikla jsi.
Zamíří k sídlu Ouijas. Objeví jejich druhé auto v mnohem lepším stavu, přesto je vidět, že zde stojí už nejméně několik dní. Několik hlubokých škrábanců v plechu, symbolické malování. Auto vypadá tak, jak by mělo, nepřibylo žádné další poškození.
U auta leží oblečení a kosti a zbytky zásob. Elektronika nefunguje. Jmenoval se Tracy.
V roklině je temná jeskyně. Zdá se přírodní. Vane odtamtud chlad a zvláštní vzduch, nezařaditelný, ostrý, biologický, čímsi starý.
Jeskyně. Pach je něčím organický, něčím naprosto cizí. Nutí dýchat mělce. Zabydlenost. Zvědavost. Odpor. Jdete opatrně vpřed, v rojnici, vchod je dost široký. A pak se rozšiřuje do většího prostoru.
Něco se pohybuje po stěnách. Je správné po tom střílet. Brání to ve výhledu. Něco uprostřed. Bzučivý zvuk na hranici slyšitelnosti. Ježí se z toho chloupky.
Pak vypukne boj. Cvakání. Démoni. Určitě to jsou oni. Už to jednou cítila, když potkala Sethii Benedikt v Asylu. Jsou blízko. Jejich dotyk pálí. Jsou to kusadla? Kladélka? Mají lidské tváře bez soucitu. Po zemi jsou měkké věci. Zásah pod žebra, vykřikneš. Jed pálí jako kyselina. Je jich příliš mnoho. A on se dívá. Dívá se přímo na tebe.
Kyrille?
To, co sem nepatří, by mělo být pohřbeno.
Ale nelze udržet vodu v síti.
Ouijas. Démoni. Strážení, aby neodešli, nezadržitelně se deroucí na povrch. Krvelační, nabádající k šílenství, cizí.
Kosti a stopy boje všude. V centru je jedno tělo, horní polovina zde a druhá “jinde“. Tvor, který se na ně dívá, je nečitelný, humanoidní, nereaguje.
A Ouijas je přivítají.
Ale v jeskyni se nerojili jen oni. Alice, Lumo a Garry také spatřili bytost roztaženou jako na kříži, překlenující propast mezi tady a tam. Stará, křehká, na stráži, čekající. Možná šílená, nemající na vybranou. Na dosah a přeci za hranicí toho, co je reálné.
Bratr.
Upír.
Co je čas? Plynutí je věcí pohledu. Jen entropie určuje, jestli směřujeme k zániku nebo ke stvoření.
Rozvinutí prostoru podél strunných drah pro zkratku zhroucení světa hlídač.
Každý by chtěl najít cesty andělů a objeví pekla ďáblů.
Když mě zničíte, přijde jich víc. Ty jsi třetí brána. Andělé byli zadrženi. Použijte ji.
Když se štíří klepeta dotkla kůže průvodkyně andělů, poznal jsem její podstatu. Nemohla zemřít jejich silou, ale bylo nebezpečné, aby se vracela, dokud nebude její čas, aby svázala světové strany.
Jméno: My. Její bratr.
Byl u toho, když se jáma otevřela a měl víc soudnosti než jeho sestra. Zaplatil za ni. Místo ní. A i když Benediktýna uprchla, třetí sourozenec, Astarioth, ji přesto dohnal.
Až ke spravedlnosti. Nechal ji na pospas sluneční výhni.
Nevěděl však, čemu se zaprodala a co dokáže. Ukryla se na dlouhou dobu a čekala na pomstu.
Alice to nevěděla, když vkročila do jeho prostoru, který otvíral cestu mezi jím a světem, který sem nepatří. Brána, kterou není možné zapečetit, dokud všechna její ústí nebudou uzavřena.
On je jeden.
Sethia, současná vůdkyně rodu Benedikt, nová nesmrtelná, je druhá.
Alice je třetí. Přijala břímě, aby zachránila druhé.
Byla by si vyměnila místo s ním. Ale vstoupil mezi ně Lumo, malý chlapec se září místo srdce a pohledem skrývajícím propast. Stal se novým ohniskem a klíčem, který stráží tlamu temnoty. V Alici. Dokud jsou spolu, démoni ji nemohou zneužít.
Alice si uvědomí Trhlinu procházející prostorem a časem a … skrz ni. Stejně jako u tvora v srdci místa. Umí ji vzít a použít.
Stojí proti ní neznámý muž, sáhne jí do hrudi a vytáhne její srdce. Brouká si u toho. Převrátí ho vzhůru nohama a vrátí zpět. Pak vezme do rukou její hlavu. Bere část po části a převrací je. Fyzicky to nebolí. Kolem jsou paprsky ubíhající někam pryč. Nitky, které ji spojují s čímsi za obzorem.
Tvor v síti natáhne ruku. Je to divné a nelogické, ale na Alici dosáhne. Dotkne se jejího čela.
Alice si vzpomene, že to on ji prve zbavil vztahu k místu a smazal paměť.
Věděl to její otec? Eleesha, upír jiné linie, tvor jiné linie, zasel do ní víc potenciálu a víc příslibů, než mladá dívka dokáže ustát.
Vybrala si však svoji cestu, když potkala anděla. A svět se díky tomu mění.
Trhlina v pohraničí je v tuto chvíli uzavřená a nepřístupná, země je v bezpečí. Zbývá cesta domů, smutná, osamělá, bez Sester.
Avšak s novými společníky.
Tábor rozbili kus od vesnice a ještě dál od doupěte Ouijas, kteří vřeštěli nocí, jak jejich domov, jejich rodná nora propadaly do hlubin země. Na nebi se rozžíhala světla, která nepatřila hvězdám. A nebyly to ani duše mrtvých přátel. Alice truchlila, přestože zvítězili.
A Lumo ji ubezpečil, že ona už nikoho neohrozí. Pokud zůstanou spolu, alespoň prozatím.
Cesta, která je čekala do Království, nebyla rychlá ani snadná. Ale dny, které spolu strávili, je naučily, jak spolu vycházet.
Pak Alice zaslechla Gabrielovo volání.
