Sanctuary

Tolik se toho za poslední týdny stalo…a tolik nás to změnilo. Byli jsme ale připraveni na to co přijde? Kdo ví.
Setkání s minulostí, vize možných budoucností a přítomné problémy pro nás všechny vytvořily ten nejtěžší týden za dobu existence JUSTICE. A jak to vlastně dopadlo?

Imogen se usmířila s Jamalem a zdá se, že se i smířila se svou rolí mimo JUSTICE…nadobro?

Jamal mnoho ztratil, ale zdá se, že znovu našel sám sebe, když našel své srdce. Zvládne se jej ale na čas znovu vzdát, nebo už se "po dovolené" k JUSTICE nevrátí?

Ichabod objevil nové cesty a nové možnosti při setkání s útočištěm mutantů v Sanctuary a při setkání s muži Království nebeského. Při první bitvě s Winthorpy si pak připsal další vytoužený skalp upíra. Způsobem sobě vlastním pak uznal Elijahovu existenci jako člena JUSTICE, když už nemusí poslouchat jeho rozkazy. A kam se vydá dál?

Ulrika stále hledá cestu ven z toho utrpení, ale zdá se že našla světlo na konci tunelu. Vede ale cesta k tomu světlu cestou JUSTICE? A dokáže si uchovat svou Víru a zůstat přitom stejná, nebo jsou všechny ty změny již nevratné?

Teardrop si ze svého osobního pekla našla taktéž svou osobní cestu. Ale pomohou jí nové vazby, které se snaží vytvořit, k vybudování skutečné duševní rovnováhy?

Cyborg se snaží dál jít stejnou cestou. Musí se ale smířit s tím, že nic už není jak bylo dřív. Dokáže to, změní přístup nebo raději změní společnost?

Elijah prošel nejtěžší proměnou - ztratil dlouho budovanou rovnováhu, přišel o dobrou přítelkyni, ztratil důvěru osoby, která mu byla posledních osm let nejblíže…a nakonec se vzdal i další části lidskosti, aby dokázal uchránit životy těch, kterým slíbil pomoc. Jak se ale dokáže vyrovnat se všemi ztrátami? Jak se vyrovná s Jesterovým odkazem, ztrátou důvěry, ztrátou rovnováhy a málem i ztrátou lidství? Pozici velitele již obětoval, pomůže mu však tento krok najít vnitřní klid a vrátit se na správnou cestu? A vede ta cesta cestou JUSTICE, nebo je mu souzeno znovu opustit vše, co vybudoval a jít dál?

A Swordboy…těžko srovnávat, jeho role v JUSTICE a ve světě vůbec se tak moc změnila. Za poslední měsíc prošel setkáním s Danaany a jejich Matkou, duševní proměnou, duširvoucím střetem s Jesterem, viděl své přátele padnout do prachu, viděl jednu z nich zemřít…a viděl svého učitele a nejbližšího přítele selhat v jeho roli. Situace došla nakonec tak daleko že byl donucen přijmout velení JUSTICE, aby se skupina nerozpadla. Jak dlouho ale vydrží, jak dlouho ještě unese všechno to, co na něj bylo v tak krátkém čase naloženo? Vždyť i přes všechny zkušenosti je mu stále jen pětadvacet…

A co bude dál? Kdo ví…JUSTICE zřejmě čeká neodvratná změna a jak z této změny vystoupí, je ve hvězdách a v rukou Božích.

A teď už dost lamentování, máme práci…svah pod námi a údolí za námi je teď náš jediný zájem. A udržet ho proti armádě klanu Winthorpe. Ta přesila je děsivá, 150 vojáků, mezi nimi tucet upírů. Bojové stroje, těžké zbraně…a nás je méně než dvacet, i s muži z Království, šerifem-dlakem ze Sanctuary a Azraelem-359. I ten budí více otázek než odpovědí. Proč nám pomáhá a co tím sleduje? Jaké jsou jeho zájmy? A jaký je vlastně jeho původ a smysl toho všeho?
Ale už není čas se ptát…otázka byla položena - střely z minometů se tříští o svah a Winthorpové se dali do pohybu. Tak jim ksakru pojďme odpovědět!


Peklo nikdy nespí, jen tiše čeká…kdysi mi to někdo řekl…kdysi, pche, dvanáct let, méně než třetina života. Ale tolik se změnilo, tolik se už změnilo…já se změnil. V co? Nevím. Po včerejšku, po bitvě s Isaacem už nevím. Ztrácím sám sebe a co hůř, ztrácím vše co jsem vybudoval a ztrácím všechny ty, na nichž mi po odchodu ze Soldenu začlo záležet. A co bude dál? Imogenin způsob rozloučení se nakonec nejeví tak hloupý a nesmyslný, jako se mi zdál dřív. Už jí chápu, rozumím jejímu rozhodnutí…lépe než bych si přál. Ona je přitom pořád zčásti člověkem, pořád má naději. Já? Já už se té své pomalu vzdávám. Hledat další eufrochlorii…proč, existuje vůbec ještě nějaká? A jak bych se asi postavil stvůrám jako je Isaac? Jak mám chránit všechny ty které chránit chci? Nejsem Gabriel, i když bych si moc přál mít jeho sílu, jeho schopnosti. Všichni co se ke mně přidali…nezasloužil bych si místo ve vlastním týmu…tu sílu potřebuju…nebo je to tak, jak říká Swordboy? Jsem už příliš závislý na své úpíří stránce? Nevím…už nevím…skoro nic…a peklo pořád jen tiše čeká, čeká - na co vlastně? Na mě? Možná…možná taky na nás všechny, na ten okamžik kdy podlehnu a všechny nás zaženu do záhuby…


Ulrika vykoukla ven z okna a při pohledu na vycházející měsíc, ospale mžourající zpoza mraků, mimovolně sevřela hrnek s kávou jako by z něj chtěla vysát všechno teplo. Možná to tak bylo. Proč také ne? Ucítila závan chladu, ten stejný chlad jaký vnímala již téměř dva týdny. Tu stejnou prázdnotu, která přišla poté, co odešla všechna bolest.
Cítit bolest bylo dobře, byl to alespoň nějaký pocit. Co ale teď, když jediné co cítí je…co vlastně? Znovu přelétla očima ulici pod sebou. Za ní probíhala porada, přípravy na zítřejší bitvu s Winthorpy. Mohli jsme ujet, napadlo ji. Proč tohle hnízdo mutantů bránit?
Pořád se ještě úplně nevzpamatovala ze setkání s Danaany a už měla samozřejmě přijmout, že ty stvůry mají svou zem, svůj kostel a JUSTICE je bude chránit?
Zoufale potřebovala s někým promluvit, položit jí hlavu do klína a vypovídat se, Torch přece poradí…ještě než dokončila obrátku ke dveřím, bolest ji zasáhla naplno. Torch už tu přece není. Je pryč. Je mrtvá. JE MRTVÁ!!!
A znovu prázdnota, znovu žádné slzy. Ano, vrací se, pozvolna přestává být prázdnou troskou a začíná být Ulrikou. Ale - takovou Ulrikou, jakou znají?
Ucítila ruku na rameni, mimoděk se ošila. Dala snad Elijahovi jasně najevo, že nestojí o ničí otravování, tím spíš o rady upíra…prudce se otočila a shodila ruku dolů, když se střetla s pohledem jasně modrých Swordboyových očí.
"Porada už skončila. Chceš znát detaily?" Letmý úsměv úplně nehrál s hlubokým významem jeho pohledu. Co to na ní zkouší?
"Cokoliv přikážeš, udělám, veliteli." Pronesla formálně, skoro až příliš odměřeným tónem, a protáhla se kolem něj aby opustila místnost. Když ji chytil za zápěstí, reagovala reflexivně, spíš instinktem než jak jinak. Druhá ruka vyletěla úplně sama a na podlahu dopadlo několik kapek krve z rozraženého rtu.
Třas, třas v celém těle. Kde se v ní vzala ta síla, ta odvaha, ta zuřivost a vztek? Dívala se na svou ruku, pak nevěřícně pohlédla na Swordboyovu odvrácenou tvář. Musí se omluvit, nechtěla přece…něco jí ale brání, nevypustí ta slova ven.
Swordboy otočil hlavu zpět, otřel si ústa a usmál se. Najednou nějak podivně vesele.
"Tak už je ti líp?" Prohodil pobaveným tónem, který opět neladil k jeho očím. Ty říkaly jiný příběh, mluvily o její bolesti, o její ztrátě, o rozpolcené rozervané duši a o srdci plném soucitu a porozumění. Stála jako přikovaná, tělo napjaté a připravené k boji a mysl zmatená…vnitřní souboj vzteku s žalem ještě ani pořádně nezačal. Když k ní vystřelily Swordboyovy ruce, reflexivně blokovala a zaútočila dlaní na jeho bradu. Swordboy však uhnul, odsunul její ruce…křik, strach, bezmoc…na chvíli byla zpátky v klášteře, znovu cítila ruce a pach všech těch banditů…
Když se vrátila do současnosti, stála s hlavou opřenou o Swordboyovu hruď, ztuhlá šokem. Co dál? Pak ucítila dotyk, nehmotný dotyk Swordboyovy duše a odcházející bolest. Blázen, kdyby věděl kolik té bolesti je…
"Je to v pořádku, bude líp…už brzy…nemusíš plakat sama, nejsi sama…všichni platíme, všechny nás to bolí." napůl ta slova zašeptal, asi aby nebylo poznat, jak se mu třese hlas, a když se na ni podíval, jen těžko potlačoval pláč.
To je asi náš osud, nás všech kteří vládneme mocí Duševního pouta a Dušezpytu, pomyslela si Ulrika a…kap, kap, kap…co je to? Překvapeně se podívala na dlaň, kterou si předtím přitáhla k obličeji…slzy, roní slzy, jakto, žádné už jí přece nezbyly, už nezbyla síla truchlit…pak se roztřásla po celém těle a z úst jí unikl jeden tichý, bolestný vzlyk. A v něm bylo řečeno vše, v tom vzlyku, v tom okamžiku. Ulrika se přitiskla ke Swordboyovi a plakala, plakala pro všechna příkoří, pro všechny své ztráty, pro všechnu pocítěnou bolest posledních několika let. A Swordboy plakal s ní, pro ni.
A stáli tam dlouho, v tichu a tmě, nevyrušil je ani rachot motorů, ani klapání okenic…ani Ichabodův příchod, když nahlédl dovnitř aby zase potichu vycouval z místnosti. A když začalo svítat, měla dost síly. Dost síly sama cítit, dost síly se sama rozhodovat. Dost síly se sama bít, po boku svých přátel.
Když stála na kopci a dívala se na nepřátelskou armádu, shromážděnou pod kopcem, neodpustila si letmý úsměv. Vždyť bude líp…už brzy…

Unless otherwise stated, the content of this page is licensed under Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License