Teardrop
l.jpg

Teardrop:
Strach…bolest…smutek…pořád jsem plná emocí když na to vzpomínám. Na všechno…
I teď když sedím v Jamalově autě a popíjím kávu. Měla bych se cítit v bezpečí…jenže je ještě na tomto světě nějaké bezpečné místo? Z Království nás před lety vyhnali, rodina "divnejch vědmáků a zrůd" jim byla trnem v oku a paladinové Světla pro nás nehnuli prstem.
Ve Valleytownu jsme se skoro nemohli ukázat, jediný můj bratr měl "zvláštní vyjímku"…ani ta ho před Jesterem neochránila.
Tehdy poprvé jsem viděla otce a matku bojovat. Pochopila jsem proč se jich v Království tolik báli. Jestli byli takhle silní teď, jako stárnoucí usedlí farmáři, co asi museli dokázat jako Osudoví milenci, upírobijci z Tulsy?
Otec v jednu chvíli stál ve dveřích, v další se proměnil v rozmazanou šmouhu…netušila jsem že někdo může být TAKHLE rychlý…a pak ten DĚS, hrůza, která se nám usadila v myslích a nechtěla odejít, nejtajnější noční můry, nejtemnější zákoutí mysli najednou vytažená na světlo a ukázaná světu…a klidný hlas matky, znějící mi v hlavě, strach najednou polevuje a ustupuje světlu a klidu šířenému matčinou vůlí…že je takhle silná jsem se bála jen pomyslet.
A pak záblesk, a další a další, k obloze vzlétne rudý gejzír krve a otcova hlava se kutálí po zápraží…můj bratříček hoří, ty strašné věci na něj cosi naházely…Jesterovi vrazi pobíjejí naše čeledíny…a Jester se nesměje, tvář má zkřivenou hněvem, jen ty oči, ty šílené oči svítí radostí z ničení, uspokojením ze zkázy kolem něj…"uteč, Slzičko, rychle utíkej…" zní mi v hlavě matčin hlas, tak slabý, tak naléhavý…nechci, bojím se, nemám kam jít…maminka padá na kolena, z nosu a úst jí teče krev a Jester se pomalu blíží k ní…svou bitvu prohraje. Poslechnu a utíkám, chytí mě jeden z těch vrahů. Jak mě to učil otec, dlaně od sebe, palce ven, škubnout dolů, prošlap stojné nohy těsně nad kotníkem…ozve se ošklivé křupnutí, vrah zaúpí a kácí se k zemi…překulím se, seberu jeho pušku, další dva přibíhají, můj i jejich závěry na puškách zacvakají…ŠVIH! Svist jaký vydává jen Jesterova zbraň, to strašné tenounké vlákno…maminčina hlava se kutálí po zemi, z jejího krku vykvétá rudá fontána a všechno běží tak pomalu, tak strašně pomalu…
Křičím, křičím bolestí, smutkem a zuřivým bezmocným hněvem. Jako by moje tělo převzal někdo jiný, pohyby tak známé, tak automatické jsou najednou jako pohyby někoho jiného…praskot kostí pod mýma rukama jako by přicházel odjinud, zdaleka…útok Jesterovy mysli jako by na mě skoro nemohl dosáhnout, snadno ho setřesu a s křikem spustím protiútok…děs mě srazí na kolena, v té šílené mysli není nic co bych mohla využít proti němu, už je příliš daleko, příliš hluboko v propasti než aby ho šlo přemoci, obrátit jeho temnotu proti němu…"Zdá se, že jsem si našel novou zajímavou hračku, hm?" Ozve se pobaveně…a pak už jen bolest. Strach, nepopsatelná hrůza a utrpení a nemožnost to zastavit…tři dny bolesti se vlečou jako roky…a celou dobu křičím, brečím a prosím, už dost…už dost!…UŽ DOST!!!
***
Jamal:
"UŽ DOST!" prudce vystřelí ze sedadla, kafe zvrhne na sebe. Kurva, skoro jsem naboural…
"Klid děvče, jsi v bezpečí." Snažím se ji utišit, uklidnit…pokolikáté už za ty dva dny? Čím si asi musela projít? Doprdele, já sám bych potřeboval pár dní voraz, Torch je pryč, Ulrika napůl taky…
Nechápe, rozhlíží se kolem sebe, zmatená, snaží se vzpomenout kde je. Pak mě pozná, záblesk uklidnění, letmý unavený úsměv.
"Za to sedadlo se omlouvám…" hlesne, vytáhne odněkud kapesník a suší kávovou skvrnu.
"Nelam si s tím hlavu…" ach jo, to už je druhý hrnek. Kolik jich ještě rozlije…a kolik času bude potřebovat, než se ze střetnutí s tím pomalovaným cvokem vzpamatuje…a kolik času budeme potřebovat my, než se vzpamatujeme, než se to vrátí do normálu.
I tak je to ale lepší než to vypadá. Správně, je potřeba to vidět z lepší stránky. Torch by nechtěla tuhle tryznu. A Teardrop potřebuje oporu, potřebuje se o nás opřít, aby třeba jednou podepřela ona zbytek týmu. Týmu? Vlastně ano, týmu. JUSTICE…jedno T zmizí, jiné ho nahradí, tak jako už dřív…Imogen a Ichabod, Cyrus a Cyborg…a teď Teardrop. Někdo odchází, jiný přijde místo něj, něco končí a něco začíná. A něco trvá.
JUSTICE, soucit a spravedlnost. Síla tyhle ideály nést a vůle postavit se hlubinám pekla aby se lidem alespoň na chvilku žilo lépe. To jsme. Pořád. A nic se na tom nezmění, i kdybychom odešli všichni. Nakonec někdo přijde místo nás a ponese tu pochodeň dál…hehe, pochodeň, Torch v jednom starém polozapomenutém jazyce…není to symbolické? Někde nad námi se musíš usmívat a bavit se, co? Budeš mi chybět…

Unless otherwise stated, the content of this page is licensed under Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License