http://www.youtube.com/watch?v=j2b3aZQvOI8
Valleytown. To jméno zní tak pokojně, tak klidně…
Přesto si jej už navždy budeme pamatovat jinak.
Do našich duší, do našich srdcí se již navždy zapíše jako místo, kde i vítězství je porážkou a kde i radost s sebou nese hlubokou, niternou bolest.
Zlost odejde, rány se zahojí a trápení přebolí. Ale dokážeme ještě po tom všem znovu nahlížet do propasti lidské duše?
A budeme ještě kdy moci věřit v to dobro v nás?
Začalo to jako volání o pomoc. Zpráva, že v okolí Valleytownu řádí nějací šílenci, kteří vybíjejí farmy. Ismael se dával dohromady, ale stejně jsme nemohli jet všichni. Vyrazila jsem tedy já, Ichabod, Elijah. Netušili jsme, čemu budeme muset čelit a co spatříme…
Farma Monahanových. Stouající dým. Stopy lidí, kol od aut. Prázdné nábojnice. Banda útočníků vtrhla do života farmářů, aby ho brutálním způsobem ukončila. Ano, brutálním. Nalézt otce mnoho práce nedalo. Umíral dlouho. Jeho dcera ještě déle. Zvířata.
Elijak se pohyboval ve stínech. V jednu chvíli vycouval ze stodoly, byly na něm patrné známky úsilí o sebeovládání.
Ta žena přibitá ke zdi ještě žila.
Nemohli jsme ji zachránit.
Někdo si s námi hrál. Někdo to dělal kvůli nám. Našli jsme další mrtvé, další vypálené farmy. Tvořily vzorec. Nechávaly nám vzkaz. Podívejte se, křičel každý zabitý, mě zabila Justice, jsem jejich terčem výsměchu, jejich ponížením…
Ten hajzl zajal Cyborga a Torch.
Ve městečku bylo příšerné ticho. Umělé a děsivé. Věděli jsme, že se ženeme za psychopatem, schopným psionikem, telepatem a brutálním nástrojem nějakého upíra. Ovládal lidi kolem sebe, nutil je páchat vraždy, snažil se nás zlomit. Když se jeho suita objevila, byli jsme tam jen já a Ichabod. Šerifa postřelili. Nabrali hromadu rukojmí. Nedělalo jim problémy do nich střílet.
Přišel sám Jester.
Zabiju tě! Křičel Ichabod. Pomalu k němu kráčel a snažil se střílet. Jester se jen smál.
Obrazy. Strašlivé obrazy z minulosti, ochromující děs. Nechybělo málo a postříleli jsme se navzájem.
Elijah z dálky sledoval situaci a v jednu chvíli vystřelil. Vyhodil Jesterovo auto do povětří, ale ten šílenec se ztratil. I několik jeho mužů. Ostatní páchali genocidu. Nezbylo mnoho svědků, kteří by dokázali, že jsme dělali, co jsme mohli, abychom tomu zabránili.
Ale nemohli jsme s klidným svědomím říci, že to není naše vina. Dělo se to kvůli tomu, že jsme vůbec existovali.
Soudce nás nakonec osvobodil. Ale nebylo to žádné vítězství.
Torch, zraněná, v nemocnici, slabá a vyděšená, stejně jako já. Jester dokázal člověku ublížit. Přinutil ho kráčet po hranici šílenství. Nikdy ho již nechci potkat tak zblízka. Aby o mně věděl. Aby o mně cokoli věděl.
Ichabod nás zamyšleně pozoroval. Je jen málo věcí, které s ním pohnou, ale poznala jsem, že i on prošel nepředstavitelným údolím temnoty. Tam se nikdo nechtěl vracet.
Jester za sebou nechal mnoho mrtvých těl, zničených duší a vypálených míst. Nevíme, jestli to dělal sám od sebe, zdali pracuje pro někoho dalšího. Nyní tu ale není nikdo, kdo by se mu postavil. Ani my nemůžeme obstát. Ale budeme se snažit.
Ulrika se zhluboka nadechla. Střelba zpoza rohu ustala: Swordboy se dostal dovnitř. Teď je řada na ní.
***
„Vítám vás v našem cirkuse! Jsem moc rád, že jste se rozhodli připojit. Jako jedno z prvních čísel uvedu ohňostroj!“ Jesterova tvář byla rozšklebená do nepřirozeného úsměvu. „Všichni naši hosté kromě vás mají na krku obojky. Když zmáčknu tady to tlačítko, výbušnina jim ustřelí hlavičky a uvidíte nádherné krvavé fontány!“
„Zabiju tě,“ zavrčel Ichabod a zamířil na něj křížem.
„Zapomněl jsem na oheň, ten je také důležitý,“ pokračoval klaun a viditelně si pohrával s ovladačem. „V rozích, jak vidíte, stojí mí robotičtí pomocníci s trochou napalmu. To kdybyste chtěli zlobit. Ale to vy jistě nechcete, že ne!“ obrátil pozornost ke Swordboyovi, který se k němu pomalu blížil ze strany. „Navíc protože jste využili pomoci zpoza barikády, přizval jsem k této podívané ještě dva hosty…“
Zatáhl za lano a ze dveří za ním přijely židle. Na nich uvázaní Cyborg a Torch. Oba vypadali špatně. Také měli obojky.
Ulrika zaskřípala zuby. V tichu místnosti zacvakla pojistka její zbraně.
Pak to začalo.
***
Ulrika pocítila sevření bránice, když se z podvědomí začaly drát jí známé noční můry, které kdysi byly skutečností. Potlačila paniku a zamířila na Jestera. Spíše cítila než slyšela, že Swordboy a Ichabod takové štěstí neměli.
Jester se na ni zašklebil. „Taneční číslo,“ skoro zavrněl a do židlí s Cyborgem a Torch udeřil elektrický proud.
Vystřelila.
Rána se zastavila o nějaký neviditelný štít. Navíc se z okrajů jejího vnímání přihnala neproniknutelná tma.
Vystřelila znovu, poslepu.
Stáli proti protivníkovi, který neznal slitování. Zabije tu klidně všechny a o to barvitěji, kolik mu poskytnou času. Ulrika v žaludku cítila svíjející se klubko hadů. Strašlivé vzpomínky z minulosti získávaly na pevných obrysech a síle. Začala mezi zuby drtit modlitby, ale neznělo to moc přesvědčivě.
Umřou tady.
***
Konečně se rozezvučel Ichabodův kulomet a tma se rozplynula. Kolem ní se jako šmouha protáhl Swordboy a skočil na nepřítele.
Monstra v rozích místnosti se o poznání pomaleji rozhodla zlikvidovat Ichaboda.
Jester se vymrštil ze svého místa a v ruce se mu objevil bič. Swordboy se musel místo útoku bránit, když mu kolem uší zasvištělo vražedné ostří. Ichabod dál střílel.
Vteřiny jako by se rozbíjely jedna o druhou, křik dětí, zvuk tříštěného skla, odletující omítky, Jesterův smích, výstřely jeden za druhým. Pak prudký náraz, spíše byl cítit než vidět, když šílencův energetický štít vypověděl službu a do klaunova těla narazily první kulky. Všem se do mozků zaryly chladné pařáty bolesti a paralyzovaly je na místě.
Roboti v rozích zkameněli.
***
Jako ve zpomaleném záběru dopadlo Jesterovo tělo na zem, až docela vzadu u zdi. V hrudi mu zelo několik krvavých otvorů. Dál se nepříčetně šklebil.
Swordboy se pokusil vstát, ale nová vlna hrůz, které Jester spustil, ho znovu srazila na kolena.
Ulrika zhluboka dýchala, její strach o Torch a Cyborga byly větší než děsy z minulosti. Vrávoravě se vydala k nim.
Ichabod přikročil blíž k Jesterovi, připraven zase začít střílet. Místo očí měl jen nečitelné bezedné studny.
„Chtěl jsem, abyste mě pochopili, abyste poznali, co je to pravý soucit,“ skřehotal klaun. „Abyste poznali, čím jsem prošel já. I v tom je přeci spravedlnost…“ rozkašlal se.
Proud už naštěstí neprobíjel. Cyborg na Ulriku unaveně, ale naléhavě pohlédl. „Rychle, dostaň mě k tomu jeho ovládání,“ zachrčel, „zkusím vypnout ty obojky.“
„Tvoje pojetí spravedlnosti se ti nesplní, parchante,“ zavrčel Ichabod a v místnosti zadunělo několik dalších výstřelů.
Jesterův poslední útok naplnil třídu dětským křikem. Těžko říct, jak dlouho to trvalo; když Ulrika přišla k sobě, první věc, kterou si uvědomila, je uplývající tikot časovače. Začala horečně sundávat ty obojky, které Cyborg ve svém soustředění přeprogramoval.
Ichabod se toporně sehnul ke krvavé hroudě u svých nohou a zvedl nastavený časovač. Stále odpočítával.
Swordboy se svíjel na zemi a něco neslyšně šeptal v zajetí neznámých běsů.
„Dělej, dochází čas!“ vykřikla Ulrika a dál co nejrychleji odemykala obojky dětí, které na ni vyděšeně hleděly.
Ichabod cosi nesrozumitelně zavrčel a dál se pokoušel zastavit odpočet. Skoro to měl.
Pak se ozvalo jedno malé, vlhké třesknutí.
Tohle se nemělo stát.
Ulrika odhodila obojek, který sňala z krku posledního dítěte, a takřka nelidskou rychlostí přeběhla místnost k místu výbuchu, k uvázané Torch.
Přesto pozdě.
Zranění bylo velmi vážné; podlahu pokropila krev a slila se v rychle se zvětšující louži.
Víc, než je možné včas zastavit.
Ulrika vložila své ruce přímo do rány a s výrazem na hraně soustředění a zoufalství znehybněla a jakoby se propadla do sebe. Obě ženy obklopila matná záře.
Čas neúprosně běžel dál.
Krve na zemi stále přibývalo.
***
Ichabod stál, nehybný, zmražený v okamžiku, jen se díval. Nemohl už nic.
Cyborg těžce oddechoval a bojoval s bezvědomím, které se o něj po přestátém mučení a námaze pokoušelo. Ale bude žít.
Bublina napětí v místnosti opadla, několik dětí se rozplakalo.
Swordboy se opatrně postavil a přehlédl spoušť v místnosti.
„Jak to tam vypadá?“ uslyšel ve sluchátku vysílačky Elijahův hlas.
Nadechl se. „Je po něm. Zachránili jsme všechny…“ pohledem sklouzl k Torch, „až na jednu…“ zašeptal. Ulrika svůj boj prohrávala.
„Elijahu, přijeď co nejdřív, potřebuju operační sál,“ řekla jen, v hlase ani náznak emocí, ale celá se chvěla. Ruce od krve nyní zářily o něco víc.
„Tři minuty,“ šéf se odmlčel.
„Ulriko, tohle nepomůže…“
***
Venku na ně čekala suita místní policie a radních. Zbraně měli podle zvyku namířeny jejich směrem. „Tohle jsme si nedohodli!“ spustil na ně šerif hned zkraje.
„Tady jsou ty děti,“ odvětil tiše Swordboy, jen cvičené ucho by v jeho hlase rozeznalo stopu hrozby. „Buďte na ně hodní, zažily věci, které by nikdo zažít nikdy neměl.“
„No, eee, jak jsem řekl,“ pokračoval poněkud zaraženě šerif, „je tu dost nevyjasněného, neposlechli jste naše rozkazy… Totiž odpovědnosti za trestné činy jste byli zbaveni, ale ještě je tu řada přestupků, ze kterých je nutné se zpovídat,…“
Swordboy se tvrdě podíval do šerifových očí, až muž zmlkl. Pak si odplivl na zem.
„Já to vyřídím,“ ozvalo se za šerifem.
„Je to upír!“ vykřikl někdo, ale Elijahův studený pohled zarazil ty největší horlivce v nějaké neuváženosti ještě dřív, než je mohla napadnout.
***
Jamal zatím opatrně zachytil omdlévající Ulriku a položil ji na postel. Vydala se takřka z posledních sil a naprosto zbytečně. Obrovitý černoch smutně vydechl a zadíval se na Torch, nyní už tak neosobní, klidnou, bez smíchu a bez bolesti, které zanechala u všech ostatních. Dotkl se její ruky, ještě byla teplá.
Venku se rozléhal nějaký křik. Ještě z toho nejsou venku. Přikryl její tělo a zkontroloval auto.
„A všude rozhlásíme, co jste zač!“ křičel šerif na Elijaha. Hlas zvedl patrně hlavně proto, aby si dodal odvahy.
Nebylo se čemu divit, Elijah kolem sebe uměl šířit strach, když chtěl. Teď se ušklíbl. „Taky rozhlásíme, co jste zač, co děláte těm, kdo vám chtějí pomoct. Můžete si být jisti, že na vaše volání už žádní lovci neodpoví. To je vaše dědictví.“ Otočil se na patě a odešel k vozu.
Nikdo nepozvedl zbraň.
Jamal už ten svůj startoval.
***
Za městem uviděli osamělou postavu, jak kráčí směrem od Valleytownu. Když zahlédla jejich auta, otočila se k nim a zvedla palec po stopařském způsobu. Jamal v ní poznal dívku, kterou měšťané vyhnali.
Vyhnanci by měli držet spolu.
Dokud bude Cyborg v péči Elijaha, má v autě místo. Zastavil a pohlédl do stopařčiny tváře.
Našel v jejích očích slzy. A naději. Tu teď hodně potřeboval.
