Svět pouští a zkázy, svět války a nenávisti, svět boje o přežití.
Svět, kde smrt přichází nezvána a bere, co ještě před chvílí patřilo nám. Je to náš svět.
Naše životy, které před smrtí nestojí bezbranné. Houževnatě odporují osudu a určují si vlastní cestu do budoucnosti.
Lidé. Vypadáme jako slabá rasa, křehká a snadno ovládnutelná.
Ale není to tak docela pravda. I my umíme kousat. A věřte nám, naučili jsme se to dobře.
Rozhodovali jsme se, zdali chceme být svobodní nebo se stát lovnou zvěří. Ne, otroctví v povaze nemáme.
Jsme lidé. A svým pánům jsme se vzepřeli.
Pohybujeme se na rozhraní, které je ostřejší než polední slunce nad pouští.
A kupředu nás žene naděje, že jednoho dne my, naše děti nebo jen příští generace poznají, co to znamená žít v bezpečí.
Co to znamená bezstarostné štěstí, kdy noci jsou tiché a dny plné poctivé práce. A možná se jednou zase budeme opravdu smát.
Cítíme svoji zemi. Slyšíme ji. Její volání sytí naše duše. Někde hluboko v nás je pohřbený kousek ráje. A ten nám nikdy nedokázali vzít.
Zastavili jsme je. Zahnali jsme je. Mnoho z nich jsme porazili, mnoho jsme jich zabili.
Ach ano, i oni jsou křehcí před tváří Boží. Jednou vstoupíme do jejich nejtemnějších doupat a světlo slunce spálí je i jejich temná stvoření na uhel. Znovu zabydlíme všechny kouty plání, lesů a hor, které nám byly vzaty.
Rozboříme hrady upírů, vyženeme bestie ze stínů, dáme spočinout tělům lidí, kteří jsou oživeni nečistými silami.
Zabíjíme zlo, které už ztrácí vládu nad zemí. Znovu bude zatlačeno tam, odkud vzešlo.
A my se na tom chceme podílet tím, co umíme, co jediné jsme se dobře naučili, co z nás pokřivenost světa udělala.
Neboť my jsme podepsali se smrtí smlouvu a stali se jejími nástroji. Ale na rukou nemáme krev. Jen popel. A v mysli není bolest, ale vysvobození. V našich stopách je jen písek a náboje.
Stali jsme se těmi, kteří podepsali smlouvu s Bohem. Že navrátíme zemi mír. Že běh o život a o budoucnost vyhrajeme.
Pracujeme dobře. Máme nejlepší vybavení a odhodlání. Hradbou je nám železo, štítem rychlý kulomet a kříž. Máme mnoho ostrých argumentů z dobrého stříbra. Pro svá srdce máme přátelství a pro ta ostatní osikové kolíky.
Jsme tým. Kryjeme si záda navzájem. A jen sobě navzájem věříme.
Chráníme krajinu, vesničky a život. Je to práce. A také nejlepší zábava, jakou ve wastelandu najdete. A děláme ji dobře. Máme k přežití výjimečné nadání.
Nikde nejsme tak docela doma a vždy jsme vítáni. To jsme my. Všqk nemáme jiné přátele než sebe navzájem. Našim druhým jménem je nebezpečí. A pokud jsme křehcí, nikdo to o nás nesmí vědět. Ještě pořád jsme lidé.
Někdy se stane, že smrt přijde a nezvána vezme, co před chvílí patřilo nám. Bijící srdce přestane tlouci a život odejde.
Tehdy je poušť v nás strašlivě tichá. Bolest se však musí proměnit v kapku jantaru a skanout hluboko do nitra, kde je ukryt poklad lidskosti každého z nás.
Nejsme ani první ani poslední. Vzpomínáme, když vychází slunce, přítel nás všech. Vzpomínky nám dávají sílu a ti, kdo odešli, žijí dál. V nás. Jednou bude země naše. Nás všech. Zatím ještě čekáme.