Severovýchodní Francie je v době druhé světové války nebezpečným místem zejména pro sympatizanty Spojenců. Říše svírá svým ledovým stiskem země bojující proti nacismu a konec válečného běsnění je v nedohlednu. Lidské životy neznamenají skoro nic a nenasytné hrdlo smrti polyká jednotlivce s lhostejnou surovostí.
Efram von Löwenbaum
Tom Hansen
Světlana Mikailovová
Po schodech na chodbě se přiblyžovaly něčí podpatky. Zastavily se přede dveřmi a chvíli s enic nedělo. Efram stál ve střehu, kord připraven k útoku. S trhnutím otevřel dveře a namířil na osobu za nimi.
Byla tam žena v tmavém kabátku něco mezi dvaceti pět a třiceti lety. Tvář jí zakrýval klobouk se širokou krempou. Ruku měla napřaženou, jak se chystala zaklepat. Když pozvedla svůj zrak a střetla se s pohledem Eframa, maličko zaváhala. Byla blondýna, modré oči sklouzly po chladném ostří kordu mířícího jí na krk.
Bylo vidět, že i Efram zaváhal. Očekával nějakou ženu, ale určitě si ji nepředstavoval takhle. Nestál o to spolupracovat s nějakou Němkou. V žádném případě. Okamžik se protahoval.
„Dobré ráno. Jmenuji se Michelle,“ řekla ta žena nakonec. Ani jméno nesedělo. Muž podezřívavě přivřel oči. „Mohu dál nebo mám odejít?“ v jejím hlase zazněl malinko posměšný tón.
Merlot se na svém lůžku převalil a probral se. Zaostřil ke dveřím. Efram sklonil kord a pokynul jí, aby vešla. Pohotově za ní zamknul.
„Takže Michelle? To vás poslal Girard?“ z hlasu zaznívala podezíravost. Muž přešel k oknu a opatrně vyhlédl na ulici.
„Správně. Mám vám pomoci, ať už je to cokoli. Girard se vyjádřil v tom smyslu, že je to velmi důležité.“ Francouzská slova rozbíjela tíživou atmosféru malého pokoje a navracela mu pohodu a skoro vtíravý klid. Efram potřásl hlavou. Nechtěl polevit ve své ostražitosti.
Merlot se na posteli posadil. Byl na něho nevalný pohled, včerejší víno si vybíralo svoji daň. Chvíli trvalo, než se mu kalný zrak projasnil. Nerozhodně se podrbal ve vlasech.
„Takže pokud nemáte lepší nápad, počkám na vás dole. Mám tu auto s řidičem, můžeme odjet na statek na předměstí a probrat naše možnosti.“ Tázavě se podívala na Eframa, který dosud svíral klíč od dveří. Ten stále ještě nebyl rozhodnut, zdali jí má důvěřovat.
Venku před domem stál tmavý Peugeot a u něj pokuřoval sigaretu nějaký tmavovlasý muž. Ulice jinak vypadala opuštěně. Nevypadalo to jako past. Možná tu mrtvolu ze včerejška ještě opravdu nenašli. To bylo velmi uspokojující. Zašklebil se a hodil jí klíč. Zachytila ho ve vzduchu a vložila do klíčové dírky.
„A byla bych ráda, kdyby se mnou cestovali lidé a nikoli trosky,“ adresovala Merlotovi poslední poznámku, než vyšla ze dveří. Spolu s ní odplula i jakási pohoda a pocit bezpečí. Znovu byli hledanými zločinci uprostřed nepřátelského území. Peugeot venku vypadal jako dobrá volba.
*
Efram se ohnal kordem a rozpáral dalšího vojáka. Vyrval mu samopal a dávkou pokropil nejbližší okolí. Další Němci padali k zemi. On sám si nevšímal hvízdajících kulek a několika skoky byl v zákrytu vedle Merlota. Zazubil se na něj a ještě několikrát vystřelil tam, kde zahlédl nepřátele. Výkřiky mu potvrdily, že mířil dobře.
Merlot byl bledý, nemohl z hlavy vystrnadit obraz svého umírajícího přítele. Nemohl se zbavit hrůzy z toho, že sám několik mužů zabil. Když střelba ustala, ztěžka se zvedl a následoval Eframa do nitra pobořeného kostela. Jeho role zde ještě zdaleka nekončí. Hluboké tony varhan prochvívaly vzduchem a prasklina v podlaze se zase o něco zvětšila. Sotva vkročili do nitra kostelní lodě, rozezněl se zvon.
Démon se tlačí na svět. Merlot ho cítil takřka fyzicky. Vrhnul se k oltáři a začal dělat to, v čem byl opravdu dobrý: vymítat.
A Efram si s potěšením všiml, že ne všichni Němci jsou už mrtví. Když se jejich krev rozstříkla po dlaždicích, znepokojeně si uvědomil, že země se chvěje mnohem víc.
A těla mrtvých nepřátel sebou pořád škubala.
Merlot u oltáře začal latinsky deklamovat a v jeho hlase bylo znát úsilí, jaké do exorcismu vkládal. Kostel tmavnul stejně rychle jako se oblast kolem oltáře rozjasňovala. Efram chvíli stál a celé to pozoroval. Jako by se cosi obludného pokoušelo o jeho příčetnost. Zavrčel a znovu se soustředil na svůj úkol. Ještě pořád nedostal toho zpropadeného Wulfa.
Zvon znovu zazvonil a znělo to jako nářek zraněného zvířete.
*
Michelle probíhala hradem a za okny se šeřilo, i když mělo být poledne. Velká hejna havranů se ve víru slétala k pochmurnému místu a bezhlesně nahlížela do oken. Uvnitř se v temných zákoutích skrývaly Věci. Neměly ještě tak docela tvar, ale dobře cítily svoji příležitost. Pekelné brány se otevíraly a ony toužily po tom ukázat světu svoji moc. Jako špinavé cáry se plazily po chodbách ke středu do sálu, kde se na zemi třpytil pentagram. Pokrývala ho první krev. Peklo dýchalo těsně za hranicí pozemské reality.
Žena vyběhla po schodech a vrazila do velkých dvěří. Za nimi to má být. Ale dveře držely pevně. Několikrát škubla klikou, když za sebou ucítila mnohonásobnou přítomnost Věcí. Otočila se.
Zuby, drápy, křídla, žhnoucí štěrbiny očí. Některé z nich posedly nebohé vojáky. Některé z nich se cpaly do jiných Věcí a vytvářely zrůdné slepené abominace. A všechny se tlačily ke dveřím. K ní.
Michelle se nadechla a s pomalým výdechem se začala soustředit. Může si zvolit mezi svým lidstvím nebo vítězstvím Německé Říše. Oči jí potemněly. Přikrčila se a cítila, jak její tělo prodělává malé ale užitečné změny. „Pojďte,“ zašeptala zrůdám před sebou, nyní už více podobná jim než člověku.
A stěna zla se k ní vrhla.
